sobota 9. března 2019

Proč bychom se nepostili

     Proč bychom se nepostili? No, protože je to docela nepohodlné 😉 Momentální předvelikonoční půst znamená odřeknout si zábavu, hodování na oslavách, ale i nejrůznější sladkosti, které  jsou pro děti i dospělé každodenním zlozvykem. Já to zkouším, uskromňovat se až do velikonoc. A ne  kvůli tomu, že jsem tak vzorná křesťanka, ale proto, že tuším, jak to mému tělu prospěje. Vždyť i podle čínské medicíny je v měsíci březnu oslaben žlučník a v dubnu játra. Na začátku jara zkrátka úplně všichni potřebujeme nabrat co nejvíce energie a to je důvod, proč bychom své tělo neměli zatěžovat zbytečným trávením. Žádná velká věda, že?  Až na to, že jsme si na nadbytečnou konzumaci tak hrozně zvykli, že nám pak těch čtyřicet dnů lehkého odříkání činí docela potíže. Nečte se to dobře, ale všechny civilizační choroby jsou vlastně syndromem blahobytu. A můžeme to svádět na dědičnost, samozřejmě, ale líp nám v tom stejně nebude.  
     S kamarádkami často probíráme zdravou stravu. Vidím a slyším kolem sebe spoustu názorů co a jak jíst a mnozí to berou opravdu velmi vážně a nechávají si zasílat jídelníčky, krabičky s jídlem a denně počítají kalorie. Jenomže já si pořád myslím, že ve skutečnosti každý z nás moc dobře ví, co mu dělá a nedělá dobře a jaká je jeho míra. Může se však stát, že nám naše tělo postupem času přestane tyto  signály dávat. Nebo  jsme je spíše zapomněli vnímat a neposloucháme, co nám naznačují. A v tomto případě jsou půsty (chcete-li detoxikační kůra 😉) jediná možnost, jak se k sobě navrátit. Odlehčené trávení  rovná se odlehčené žití. Dáme tím prostor své intuici, která se může zase konečně  projevit. Jídlo by nemělo být problém, ale ani žádná parádní zábava. Mělo by nám doplnit životní energii, ale ty opravdu nezapomenutelné zážitky si navozujme raději při jiných příležitostech, než je konzumování čehokoliv. Také si pečlivě vybírejme s kým a jak jíme. Já osobně mám největší problém s tím, že si jídlo neumím vychutnat a jím nejčastěji ve spěchu. Jsem schopná u toho dělat další dvě jiné činnosti a v tom případě můžu mít na talíři klidně super potraviny a stejně mi prospívat nebudou. Tak se těším, že už budu co nejvíce  stolovat venku a bez telefonu v ruce. 
     Jsme dospělí a žádná jiná autorita nám nemusí plánovat jak si máme uspořádat svůj jídelníček, svůj den, svůj život. Co někomu chutná a dělá dobře, jiný to může mít zrovna naopak. A pokud si opravdu občas, co se potravin týká, nevíme rady, vraťme se v čase o minimálně sto let zpět a to, jak jedly naši prapředci je dobrý a jednoduchý návod. Dnešní doba má však také své výhody. Okamžitě "vygooglíme" recept, najdeme dokonce skvělé motivační video o vaření a poměrně lehce seženeme většinu surovin. Jenom při tom nezapomínejme na náš zdravý selský rozum, to je ten nejlepší kouč na světě.


     A co je nad tím vším? Buďme šťastní... s jídlem i bez něj. Věřím, že ten první špekáček, který si na zahradě opečeme se svými blízkými, bude jistě našemu tělu příjemnější než nóbl salát, možná se zdravou bio zeleninou, ale  naházený do žaludku ve stresu.
     Tak já se jdu domluvit  s klukama na "bezkokinový" měsíc a budu doufat, že mě nikdo až do velikonoc nepozve na žádnou oslavu. Lehké trávení vám všem a voňavé jaro !😊

neděle 17. února 2019

O laskavosti a vlkovi z pohádky

     Středy odpoledne trávím s dětmi. Cvičíme.  Je nás hodně a  taky je hodně veselo. Vymýšlíme blbosti, protože ty ony můžou 😃 Nedávno jsme  cvičili na pohádku O červené Karkulce. Když byla pohádka u konce a myslivec se jal rozpárat vlkovi břicho, napadla mě tak trochu sarkastická poznámka: "chudák vlk" a čekala jsem reakce typu: "však on si to zasloužil, byl přece zlý!" Ale přišlo nečekané překvapení, protože bez jakéhokoliv zaváhání jedna holčička vyhrkla: "vždyť on tam potom s nima bydlel a měli se dobře!" a ostatní děti souhlasně přikyvovaly! Musela jsem se pousmát a poděkovat za tak srdečný závěr. Jsou ti  školkaři úžasní. Ta jejich upřímná laskavost a vřelost! Navzdory pohádkám, které nám všem odjakživa rozdělují svět na dobro a zlo, černou a bílou, bytosti buď hodné, anebo špatné, hezké, nebo ošklivé. A co je mezi tím? Já myslím, že tam je právě úplně všechno. Někde všude okolo musí existovat i ty ostatní barvy, vlastnosti a podoby světa. Malé děti to dobře vědí.  I my jsme to věděli, jenom jsme si časem zvykli na to, že nás stále někdo poučuje, zařazuje, hodnotí a rozděluje (dokonce i jakýkoliv psaný text obsahuje spoustu čárek a téměř žádné pomlčky 😔)  
     A pak později v dospělosti zažíváme pocit, že nám k tomu rozumování přece jenom něco chybí. Že pouhé logické vysvětlení a rozlišování nás neuspokojí.  Jak je často opravdu příjemnější a jednodušší se nad každou situací malinko povznést a podívat se na ni s laskavým pochopením a  empatií. Protože upřímná srdečnost  přece nikdy nic nepokazí a milý úsměv přijde  pokaždé vhod. Jistěže jsou chvíle, kdy se zlobíme, jenom, prosím, ať nám to netrvá celou věčnost. Děti si taky svoji zlost v sobě nikdy dlouho nepěstují.
     Závěr? Ano, jsem tam od toho, abych  ty malošky něčemu naučila, ale zároveň i oni jsou pro mě zajímavá škola. Např. nikdy nepřestanu obdivovat cvičenky- parádnice, které i v tělocvičně chtějí být za princezny a  ta  jejich krásná tylová sukýnka jim nepřekáží ani na žebřinách 😮 Perfektní ukázka toho, jak zůstat dámou za všech okolností.  A  tak mě hodně moc těší společnost tolika  malých - velkých učitelů. 
     Jedno je jisté.  Laskavý přístup nikoho nic nestojí ale pouze a jenom obohacuje. A jestli nám není někdo sympatický, tak nemáme povinnost se s ním sbližovat, ale ani žádné právo ho odsoudit. Zkrátka zůstávejme nad věcí, protože člověk naplněný zlobou a nenávistí se cítí stejně blbě jako ten vlk s plným břichem kamení.  
PS: Tylovou sukýnku už mám objednanou  😌













































































































































































































































































 

čtvrtek 31. ledna 2019

Jóga se necvičí, jóga se prožívá



     Celkem dlouhou dobu cvičím a vedu lekce pilates. Mám toto cvičení mooooc ráda a určitě  mu zůstanu navždy věrná. Je opravdu vhodné, výživné a důležité pro všechny. Je to  ladnost i pevnost, síla i protažení.  Většina z nás určitě ví, že pilates vychází z jógy a má s ní tedy hodně společného. A toto byl ten důvod, proč jsem se o jógu vždycky tak trošku zajímala. Ale pokaždé, když jsem se o ni začala pokoušet a rozumem pochopit jak to vlastně je, vždycky jsem byla nakonec docela zklamaná. Většina pozic byla krajně nepohodlných, připadala jsem si, že se víc trápím, než zdravě cvičím. A pokaždé jsem to v sobě uzavřela, že to  asi není nic pro mě. Ale zase po čase mě to začalo znovu lákat a tak se to opakovalo několik let.
    Dneska vím, že je to také a hlavně o lektorovi, který nás svojí hodinou provází. Je potřeba, aby nám byl blízký a jeho vedení s námi tak  nějak přirozeně souznělo. Pokud tomu tak není, můžeme si hodinu sice odcvičit, ale ne prožít. A jóga se musí prožít! Jsem šťastná, že jsem si  před více jak rokem našla  svoji Učitelku Juditu B. a začala konečně vnímat svoje tělo ne jenom v rovině fyzické, ale i energetické. Není snadné to popsat, ale jakmile józe dovolíte, aby s vaším tělem spolupracovala, je to úplně jiné, než když se snažíte a snažíte a snažíte... dostat do pozic, které jsou tělu vlastně docela nepříjemné. Já ani přesně nevím, jak to v tom těle v té chvíli funguje a proč tomu tak je. Já jenom den za dnem zjišťuju, že mě to celé hezky a nenápadně proměňuje. A to mi stačí, nepotřebuju o tom rozumovat. Kdo bude chtít, najde si literaturu a může studovat. Ale to je jenom teorie, která se bez praxe lehce zapomene. Ovšem pocity, které se dostaví, když jógu žijeme, jsou nezapomenutelné. Jóga mění pohled na svět a především na sebe sama. Naučí nás vidět nejen očima a rozumem, ale i srdcem. Vím, že je to zatím jenom zlomek toho, co mi dosud ukázala a i za to děkuju. A trochu se stydím, že pořád neumím ty svoje splašené myšlenky ukáznit a že nejóguju každý den 😟
     Co je tedy potřeba si hned na začátku praxe uvědomit?  Já myslím, že hlavně to, že nelze být v pozici a cítit se hnusně a naštvaně, protože mi to třeba nejde. Nelze praktikovat jógu s myšlenkou "už aby to skončilo..." A to z jednoho prostého důvodu: To, jak cvičíme a jak se v tom cítíme je totiž odrazem  našich skutečných životů. Jestli chci žít šťastně a být půvabná, musím se tak nejdřív cítit. Nežijeme tak, že někdy příště bude líp, nebo dokonce, že líp už bylo!? Líp je totiž právě teď 😉 Jen je potřeba se podle toho nastavit, nejdříve vnitřně a potom i to tělo. 
     Často se mě moje cvičenky ptají, jaký je tedy rozdíl mezi pilates a jógou z hlediska fyzické náročnosti? Mám k tomu takový svůj poznatek. Pilates je sice uvědomělý a kontrolovaný, ovšem je v pohybu  a dá se trochu šidit. Proto se může jevit jako jednodušší. Kdežto jógové ásany, ty už  nikdo neošidí, protože v nich setrvává určitou dobu. A proto je už i jóga pro začátečníky náročnější, zvláště pro netrpělivé povahy, mezi které já také patřím. A toto je poselství, které mi jóga přináší: "Nespěchej, všechno má svůj čas."  
     Přeju vám, pokud se rozhodnete podlehnout józe, ať i vy najdete to svoje poselství, které je vždycky k vašemu užitku, okolní spokojenosti a dobrému živobytí 😊

středa 16. ledna 2019

Žena je láska, a proto mosty nepálí

     Ano, žena je láska... a když to někdo nechce vidět, je to jeho škoda. Tak jednoduché to je... (?)

     Obecně nám ženám dlouho trvá, než si  uvědomíme, že tu nejsme jenom pro druhé. Jsme vlastně už od dětství naprogramované mít rodinu, být vzorné manželky a maminky a většina z nás po tom  také odjakživa ze srdce toužila a  stále touží.  Jisté je, že žena-matka dokáže pro  pro klid v rodině zvládnout téměř cokoliv. Nepřeje si vlastně nic jiného, než aby byli všichni spokojení. Spokojení s ní a vedle ní. Ovšem toto je přání velice ošemetné! Co když se stane, že někdo v naší  rodině spokojeností neoplývá? Můžeme mít potom pocit, že si nás vlastně  neváží, bere všechno tak nějak samozřejmě nebo dokonce s kritickou výtkou? Vždyť pak ta naše, klidně i mnohaletá snaha o perfektní zázemí, byla zbytečná!? A tak hledáme, kde jsme udělaly chybu? Jednodušší by bylo ukázat prstem na někoho jiného, ovšem ani to nám klidný spánek a relax nepřinese. Jsme z toho utahané a   místo na meditaci jsme zralé spíše na medikaci :-)
Nad každým mrakem je modré nebe.
     Vidím, že se usmívám, to znamená, že nic moc závažného neřeším, jenom mě občas doma naštvou :-) Já vím, že to tak máme někdy všechny, ale to neznamená, že nás to trápí míň. Navíc každá z nás má život trochu jiný a proto žádný jednotný návod, jak to vyřešit, neexistuje.  Jediné, co se mi osvědčilo, je, že se zastavím, abych si stihla všimnout, že všem okolo nejspíš  jenom dávám a nic si zpátky neberu a tak prostě a jednoduše uberu. A začnu dávat především sobě. Mám ráda své blízké ale sama sobě jsem si přece jenom nejbližší. A taky je dobré najít odvahu to tomu svému "spolubydlícímu" či "spolubydlícím" v klidu sdělit.. Jak to mám a jak se cítím.  Zvláště muži jsou hlavy dubové a těžko si něco vydedukují sami!
     Milé ženy, pojďme se bez výčitek rozmazlovat, přistupujme s láskou samy k sobě a jestliže na nás okolí občas zapomíná,  nemějme jim to za zlé, nepanikařme a mosty raději nezapalujme. Mohly bychom ublížit zase a především samy sobě. Zbrklost a unáhlenost nebývá ta správná cesta a žena-pošuk nemůže být přece  láskou. Chci věřit, že ta občasná zklamání jsou  jenom taková připomenutí shora, abychom samy na sebe nezapomínaly. Nezapomínaly, že jsme skvělé a nikým nahraditelné. Protože právě ta  naše laskavá péče dělá rodinu rodinou. 
     Tak se mi zase ulevilo a pokud i některé z vás, budu ulevena o to více. A příště chci napsat  něco o józe, docela s tím výše napsaným souvisí. Jako ostatně všechno se vším. A navíc je jóga velice velice trendy :-)
PS: Díx moc, pokud jste dočetly(i) až sem a ráda uvítám také vaše komentáře, názory, nápady a hlavně rady do života :-)


úterý 1. ledna 2019

Štěstí


     Opět nový rok, tentokrát 2019.... že bychom byli zase o rok moudřejší? Šťastnější? Souvisí to spolu? Těžká otázka. Ovšem co spolu souvisí, a to stoprocentně, je štěstí a zdraví. Nemocný člověk nebývá šťastný a ten, kdo je doopravdy šťastný, nemůže nikdy onemocnět. A to je veliká pravda.


     Jak tedy být šťastný? Jde to jedinou cestou. Cestou opravdovosti a věrnosti sám sobě. Protože jenom my víme, co nás činí šťastnými a jenom my se o to dokážeme postarat.  Každý z nás je originál a má jiné potřeby. Každý má jinou představu naplněného života a nic není divné, podezřelé ani nemožné. A to se týká všech oblastí našeho života. Ať jde o stravu, pohyb, pracovní i volnočasové aktivity. Žádný jednotný návod neexistuje. Jen společný jmenovatel, a to je právě ten naplněný život. Jen ten je zárukou spokojenosti. Být  spokojení s tím, kým jsme a co děláme. A jestli to tak momentálně nemáme, tak šup šup do práce :-) Existuje termín samostatný specialista a tím je každý z nás a pro sebe. Když si toto připustíme, možná nás to uklidní, vnitřně osvobodí a dodá odvahu. A to je asi ta moudrá rada nakonec: Mějme odvahu žít si podle svého :-)



středa 12. prosince 2018

Kdyby Marion nebyla němá

     Kdyby Marion nebyla němá, chtěla by mluvit o lásce. O té, která tolik rozpaluje a bezohlednost je jí vlastní. Je  sladká a hořká zároveň, zakázaná a složitá. Láska, která když vykvete, tak umí zářit štěstím a vonět  na sto mil. Však dokáže i ublížit a ničit.      
     Kdyby Marion mohla mluvit, křičela by do světa nepěkná slova. Když zrovna neví kudy kam a s kým... když jí touha bere dech a srdce se v rytmu nějak ztrácí.     
     Kdyby Marion promluvila, jistě by se vychloubala vším tím, co krásného  pociťuje a o čem dost často a pokradmu sní. Prozradila by svá nejhlubší tajemství a mohla být sobě konečně věrná.
     Pak všichni by se divili, kdo je vlastně ta Marion...? Možná, by ji ani nepoznali, jak moc by je překvapila.
     Dosud však nechce prozradit, kdo se v ní skrývá  a proto stále mlčí. Jen toto mlčení neznamená souhlas a tajemství jí přenáramně sluší.

neděle 9. prosince 2018

Těžký domácí úkol

     "Mami, napiš o škole!" projevili přání ti moji kluci. Nooo tak to je teda docela těžká domácí úloha, pomyslela jsem si. A několik dnů jsem čekala, jestli toto téma, které je pomalu stejně horké jako politika, ve mně uzraje. Pak jsem se sama sebe zeptala, proč se mi zdá těžké psát o škole? Nejspíš  proto,  že vlastně  nevím, z jaké pozice to chci rozebírat. Jestli ze strany rodiče, když jsem rodič, nebo z pozice žáka, když jsem byla kdysi dávno žákem a k tomu všemu  se ve mě ozývá také krátká zkušenost z práce školní vychovatelky. Učení a škola je obecně složité téma asi právě proto, že se  tam dnes a denně setkávají tři strany, tři názory, tři potřeby, které by se v ideálním případě měly shodovat. Ale ideální svět neexistuje a tak je to spíš menší či větší snaha najít společnou cestu. Navíc hlavní roli hrají děti a o to je to všechno daleko citlivější.
     Jistě většinu z nás napadne, tak co, přece společným cílem je spokojené, vzdělané a vychované dítě! Uvnitř však cítíme, jak je to náročné. Být průvodcem dítěti v počátcích jeho života, nazývat to výchovou a doufat, že to nakonec celé nezmastíme... 😏 Samozřejmě jsou mezi námi všemožní odborníci, speciální pedagogové, koučové a rodinní terapeuti, kteří nabízejí svoji pomoc. Jejich metody se mnohdy velmi liší a názory rozcházejí. Každopádně bude lepší vybrat si na  pomoc člověka se zkušenostmi z praxe a se zdravým selským rozumem. A zároveň takového, jehož přístup nám není tak úplně  proti srsti. Teprve potom se s ochotou  necháme nasměrovat. Je úlevné si říct, že na nic nemusíme být sami a já jsem se většinou, díkybohu, setkala  s učiteli, kteří měli zájem komunikovat a hledat společné řešení.  A každé takové společné řešení je totiž malé vítězství, které nás všechny vzájemně  obohatí, pokud je to vítězství bez boje. 
     Možná jsem si původně myslela, že budu psát o alternativních školách a způsobech výuky, ale nakonec se mi to nezdá tak úplně podstatné.  Vždyť všechno je v první řadě o lidech. Vždy a všude se potkáváme s těmi, kteří nám vyhovují méně či více  a zjišťujeme to už jako žáci jedné společné třídy. Už tam se učíme komunikovat, vyjít spolu a učit se řešit problémy. A to je ta jediná jistota, kterou máme.  Vždycky bude co řešit. Protože bude-li jednoho dne vyřešeno, my už tu nebudeme. Tak se doporučuju nedivit, že je tu pořád něco 😉 
     Já si ráda poslechnu povídání dětského psychologa Marka Hermana. Je to odborník, který mluví s láskou, srozumitelně a jednoduše a  je pohlazením pro duši každé maminky, ale i táty nebo kantora. Mluví z praxe a mluví tichým klidným hlasem a i toho je potřeba si všímat. Protože pravda nikdy nemusí křičet. Lež je ta, co se musí silou obhajovat, ale dobro a pravda bývají potichu. 
     Kluci, asi jste si článek o škole představovali úplně jinak. Možná jste čekali nějaké veselé příhody ze školních lavic. Tak příště se pokusím, aby to byla větší sranda  a menší rozumování. V jednom mi ale určitě dáte za pravdu, a to je skutečnost, že i vy sami máte rádi učitele, kteří mají ve třídě pořádek a přitom na vás nemusí  křičet. Tomu se říká přirozená autorita a ta je ve školách opravdovým pokladem.