O čem svědčí vysvědčení

      Máme-li dítě v klasické škole, kde se známkuje, nemůžeme  jeho vysvědčení tak úplně ignorovat. Jak moc se tedy nad vysvědčením svých dětí zamýšlet? Jsou známky ve škole důležité? A  pro koho? Je toto hodnocení opravdu objektivní? 

Rodič není učitel

     Před časem jsem si uvědomila, že známky mých chlapců patří z větší části spíše mně. 😕A proto jsem  si řekla "stop!" Já opravdu nepotřebuju pochvalu třídního učitele za domácí přípravu svých dětí. To přece není ničí úspěch?! Přeju si, aby moje děti byly úspěšné a spokojené samy se sebou. My rodiče jim k tomu máme pouze vytvářet podmínky, ale ne jim dělat každý den doučování. Vždyť máme všichni svoje zaměstnání a hromadu úkolů! Nejsem samozřejmě nadšená, když  se některému z nich něco nepodaří, ale moje snaha jim pomoct nesmí být větší, než ta jejich. I za cenu toho, že známky nebudou občas nic moc.

Co se při známkování vlastně hodnotí     

     Ano, známky jsou svým způsobem důležité, protože je to jakési zhodnocení práce toho našeho juniora. Ve škole přece tráví spoustu času, tak nám nemůže být jedno, co a jak se tam děje. Stejně jako nám není jedno naše výplata v práci.  Jenom bych dala mnohem větší důraz  na snahu, samostatnost, píli a slušné chování, než na momentální znalosti a dovednosti. Moc dobře víme, že naučit se něco nazpaměť nemá dlouhého trvání a že v dnešní době není žádný problém okamžitě si vyhledat  jakoukoliv informaci či postup. Ovšem správné pochopení a usazení vědomostí, to chvíli trvá. A někomu i déle než chvíli 😉Tak proč  pořád dokola opisovat něco z učebnice do sešitu a ztrácet při tom  drahocenný čas, který by se mohl  využít raději  k diskusi o momentálním učivu a tématu? Nebude takovéto procvičování pro všechny mnohem zajímavější a tím pádem užitečnější?

Písemné testování vs. ústní projev    

      Mám dojem, že dnešní děti  už se neumí vyjadřovat a nejsou zvyklé se samy plynule rozhovořit. Některé jsou tak nejisté, že se bojí na cokoliv zeptat anebo cítí, že na to není nikdo zvědavý. A časem začnou být  i  líné tu pusu vůbec otevřít. Jsou zkoušené pomocí testů jako nějaké malé opičky bez vlastního názoru. Ano, chápu, že  testy se snadněji  opravují a chyba se vidí okamžitě. Ale já věřím, že do opravdového života je to málo, i kdyby s plným počtem bodů. Ony jsou totiž ty písemné testy žáků snadno doložitelné a je povinností každé školy je po určitou dobu archivovat.  I to je jistě důvod, proč se  od ústního projevu a zkoušení upouští. Přestože všichni víme, že v životě dospěláků je daleko důležitější umět komunikovat, obhájit svůj názor, umět být sám sebou a zároveň se dokázat přizpůsobit a taky pomoct druhému. Pracovat samostatně, ale  zároveň i v týmu. Správně odhadnout situaci a svoje schopnosti a taky se nehroutit  dílčím neúspěchem. Dá se toto oznámkovat? Asi dost těžko. 

Správné odpovědi se nepočítají     

     Proč neustále hledáme jenom to, co je špatně? Proč počítáme chybné odpovědi ale ty správné nikoliv?  To přece není pro nikoho žádná motivace?! Jako by to, co je správné, bylo samozřejmé a není potřeba se k tomu vyjadřovat. Já si myslím, že pokud nedokážeme vidět i to dobré, nemáme právo hodnotit vůbec nic. Je škoda, že je naše společnost pořád ještě zaměřená na výkon. Už dávno jsme přišli přece na to, že být první a nejlepší neznamená být zároveň i šťastný. 

Štěstí je být svobodný a samostatný

     Štěstí je o vnitřní svobodě a ta chodí ruku v ruce se samostatností. Samostatný člověk se ve světě neztratí a pokud ano, tak se zase rychle zbrchá a najde. Proto dělejme všemožné, aby si naše děti uměly poradit a nečekaly, co jim připravíme, zařídíme, vtlučeme do hlavy v 9 hodin večer a vlastně naservírujeme s vypětím našich posledních sil.  Ony naštěstí moc dobře poznají, když se jim něco doopravdy povede a nepotřebují k tomu ani známky od učitelů, ani naše pochvaly. Až budou samy se sebou spokojené a pyšné, že něco zvládly, pak se to s největší pravděpodobností  pozitivně projeví i na jejich prospěchu. Jenom tak to funguje a nikdy ne obráceně. Motivace zevnitř je jediná správná cesta, která vede ke společnému cíli učitele, žáka i jeho rodičů.

     

     V žádném případě ale nechci kritizovat pedagogy. Ba právě naopak.  Všímám si, že i oni se mohou občas přetrhnout, avšak jejich snaha  často nemá odpovídající výsledky. Proto bych nám všem ze srdce přála, aby se učitelům opět navrátilo uznání a úcta k jejich práci a výuka nebyla zatěžovaná zbytečnou a nekonečnou administrativou. Aby měli také prostor a chuť si se svým žákem v klidu pohovořit a ne ho pouze prověřovat, zkoušet jeho (ne)vědomosti a počítat špatné odpovědi. 

A tak se staň 😇

Ano, některé jsou možná nahnilé, o to víc si všímejme těch čerstvých.

   

Ideální práce

Dřina nebo zábava?

     Pod slovem práce či zaměstnání si každý z nás představuje něco jiného. Pro někoho je to každodenní rutina, o které radši ani moc nepřemýšlí, pro jiného dřina, bez níž by se klidně obešel, kdyby nebyla jeho obživou. Ale naštěstí se najde nemálo těch, pro které je jejich práce zábava a potěšení zároveň. Samozřejmě ti poslední jmenovaní se mají nejlépe. Daří se jim dobře, a to nejenom kvůli penězům,  které mohou utrácet, ale především proto, že je baví si své peníze vydělávat.   Často mě napadá otázka, jestli má každý takovou možnost?  Nebo pouze někteří  vyvolení zažívají při své práci spokojenost? Přála bych všem, aby v životě mohli dělat to, co je baví. Hned by byl celý svět krásnější. Jak to ale zařídit?    

Existuje ideální práce?

     Samozřejmě je nejprve potřeba zjistit, jaký obor nás láká a ve kterém se  cítíme jako rybky ve vodě. To už by snad každý měl v určitém věku vědět. Jenomže pouze toto nestačí. Není to až tak jednoduché, jak nás občas přesvědčují zastánci pozitivního myšlení. Jenom přání a plány nestačí. A zároveň tady nechci  v žádném případě rozebírat pořekadla typu "Bez práce nejsou koláče" a "Procvičování dělá mistra". To si každý z nás určitě uvědomuje. Ano,  je  naprosto v pořádku jít si za svým snem  a dosáhnout ho. Ovšem to je pořád ten ideální stav, který se nemusí každému poštěstit a určitě ne na první pokus.  Často  to jde totiž hooodně ztuha. 😕 Okolnosti nemusí být nakloněny našim plánům a samozřejmě se objevují taky překážky, které nás odrazují. V tomto případě je nejrozumnější přestat tlačit na pilu a nežít jenom pro  tu budoucí "ideální práci". Raději si začít  užívat  (mnohdy docela trnitou) cestu, která nás k ní možná přivede. Někdy je nejlepší  si počkat, až to všechno tak  nějak samo uzraje a možná nám nakonec spadne z nebe  o dost zajímavější nabídka.        

Nelajdačit, ale tvořit 

     Milovat a dělat práci, která nás baví je totiž náramně  jednoduché. Mnohem větší výzvou je oblíbit si a dělat to, co nás  rozčiluje a otravuje.  Jde  to?  No, mě, když něco nebaví  a udělat to opravdu musím, tak si k tomu snažím připravit co nejhezčí podmínky, jako jsou oblíbená muzika, oblíbená sušenka, voňavá svíčka.... 😉 Ať je  okolo mne hezké a přívětivé prostředí a dobrá energie, díky které změním úhel pohledu na věc.   Když se totiž hluboce zamyslím, často zjistím,  že  moje odmítání a odkládání určité činnosti pouze zbytečně prodlužuje celou proceduru, která by byla dávno a bez problému hotová.   A taky ráda hledám a nacházím pozitiva navíc, jež mi odvedený úkol  přinese a tím se snažím ze sebe vypudit tu mrchu prokrastinaci. Úplně  každá práce totiž může mít užitek nejenom primární, ale i sekundární. Např. při úklidu skříňky můžeme zároveň něco zajímavého poslouchat a když venku skládáme dřevo do hraniček, tak si vlastně užíváme  čerstvého vzduchu.  Takže  jak si to uděláme, tak to potom máme. Je každopádně zábavnější být tvůrci a pány svých situací než leniví a znudění lajdáci (chcete-li prokrastinátoři).      

Koho má vesmír v oblibě?     

     Věřím, že pokud  začneme vnímat svoji práci jako radost, je to ukázka naší nekonečné vnitřní svobody a hluboké pokory. A takové lidi má vesmír nejraději a  docela dost  jim nadržuje 😏 Udělá všemožné, aby je podpořil v jejich plánech a touhách. Proto se učme mít rádi nejenom krásu, ale i ošklivost, nejenom zdraví, ale taky občasnou nemoc. Nejenom slunečné soboty a neděle, ale i pochmurné a nevlídné pondělky. Není to snadné, ale všechno to, co má mít  trvalejší hodnotu, tak úplně jednoduché  nebývá. A navíc  jsem přesvědčena, že vede-li jakékoliv počínání k našemu osobnímu růstu a okolnímu prospěchu, vždycky to nakonec dobře dopadne. Nadarmo se neříká, že jenom čas ukáže, byl-li to flirt, nebo se zrodila opravdová láska. A to platí i v případě našeho vztahu k práci. Protože jaký vztah k ní máme, takový ho máme  k životu. Je tedy pro všechny na sto procent výhodné svou práci milovat a užívat si každou činnost, pro kterou jsme se rozhodli. Budeme-li opravdoví a vděční, budeme zároveň i šťastní. A šťastní lidé jsou lidé oblíbení, protože září. A jejich světlo nám ostatním dělá mooooc dobře. 😊

Tajemstvím úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, 

ale nacházeti zalíbení v tom, 

co právě děláme.