neděle 2. srpna 2020

Krize... ?

     Krize je škaredé slovo. A není ani české, jinak by se nepsalo s měkkým i po -r-. Docela často se teď o ní mluví, a hlavně o té hospodářské. Wikipedie vysvětluje, že pojem krize značí nesnáze, ale také  mimořádnou událost. Každopádně nejde o trvalý stav a dobře víme, že po každé krizi přichází rozkvět a zrození něčeho nového. No tak se máme  na co těšit 😉

     Samozřejmě složitá je to doba pro ty, kteří jsou nuceni  opustit svá zaměstnání, změnit svoje návyky a dosavadní fungování. Ale konec světa to jistě není... zatím ještě ne. Když se zamyslíme nad tím, proč krachují velké továrny a zavírají se výrobní haly,  můžeme najít odpověď v jednoduché poučce: Co už dosloužilo a nemá svůj účel, není potřeba a tudíž může a musí zaniknout. Ano, všude okolo je velikánský přebytek. Máme všechno, co potřebujeme a ještě něco navíc a celá tato planeta je zahlcená nejrůznějším zbožím. Tak proč pořád vyrábět další? Pro koho? Pořád se vyrábí a téměř nic se neopravuje. Nákupní centra jsou přeplněná zbožím a přitom je nám všem jasné, že se to nikdy do puntíku nevyprodá. Hezká scéna je ve filmu Dědictví. Už i ten Bohuš věděl, že  všichni žijeme více či méně v blahobytu (minimálně ve Střední Evropě) a všecko, co se nám podstrkuje a nabízí se ve skutečnosti nikdy  prodat vlastně  nemůže.

     Je tedy celkem pochopitelné, že končí jedna dlouhá výrobní etapa a měla by nastoupit nová. Taková, která bude zaměřená mnohem více na kvalitu. Kvalitu toho, co jsme si každý z nás až doposud vybudovali a pořídili. Začít opravovat a spravovat to, co už dávno máme a nechtít to při první možné příležitosti vyměnit, zahodit... (a kam taky!?) Nemusí existovat vysoká nezaměstnanost, když se víc zaměříme na zkvalitňování služeb, starání se o potřebné, zvelebování našeho okolí. Je tady tolik práce a věřím, že je navíc mnohem zajímavější a pro člověka zdravější, než stání ve fabrice u pásu. Např. ve zdravotnictví a ve školství by mohlo vzniknout mnohem více pracovních míst a ubyla by spousta stresu. Jak by se nám dobře žilo, kdybychom v nemocnici neslyšeli - je nás málo, nejsou lidi... Kdyby měla ve škole každá třída jenom 10 žáků... Kdybychom si mohli dovolit pracovat pouze pět hodin denně a ušetřený čas strávili třeba v lese sázením stromků nebo jeho očistou. To by ale byla krásná reforma!

     Možná jsem snílek  utopený ve své utopii. Ale přesto   cítím, že jinak už to asi nepůjde. Škoda, že ve vládě se tímto směrem vůbec neuvažuje. Nejspíš se to  velkým korporátním firmám a většině politiků do jejich krámu nehodí. Tak ať,  je to jejich boj a jejich krize, se kterou my nemusíme mít nic společného, když se jimi nenecháme zastrašovat.  Naopak, teď máme super možnost začít s uspořádáváním sebe, svého okolí a svých vztahů. A to není málo a už vůbec to není jednoduché.  Ale uvidíte, že všechno ostatní se pak uspořádá úplně samo.😊

pátek 27. března 2020

Radosti nevšedně všedního dne

     Nepsala jsem už několik měsíců. Vůbec mě to  netáhlo.  V klidu a ráda jsem si přiznala, že doopravdy nic nemusím, když to tak necítím.  Teď v mém druhém týdnu, kdy jsem ze dne na den zůstala z práce doma  to vypadá, že budu mít nejspíš spoustu času, dokonce i na nějaké to psaní. Ale jednak se už asi třicet let  nedokážu nudit, (i když bych někdy fakt chtěla), ale hlavně -  o čase to přece není. Spíš o nutkání svěřovat světu svoje poznatky a uklízet si tak ve svojí vlastní hlavě.  A těch nových a zajímavých poznatků je  momentálně, díky té nečekané a  nezvané návštěvě -   nákaze, opravdu poměrně dost.
     
Vypozorovala jsem tři nejčastější otázky, které si většina z nás klade:


Proč to vzniklo a kdo za to může?


     Mám dojem, že toto je vlastně neustálý a celkem zbytečný návrat do časů minulých. Když to zjednoduším, kdyby to přijít nemělo, tak to nepřijde. Tak proč se v tom vrtat? Komu tím prospějeme? Svému egu, protože když někoho obviním a najdu na něm vinu, chybu, špatnost, tak já budu  automaticky lepším člověkem? 😎

Co si počít, když je teď všecko vzhůru nohama?


     Tak to už je lepší otázka, protože se vztahuje k současnosti. Moudrý ví a méně moudrému  napovíme, že je vždycky lepší řešit pouze a jenom přítomnost. Stejně dříve nebo později poznáme, že to byla jediná možná cesta. A proto se ptám dál: Když už jsem v této divné, neznámé a možná celkem blbé situaci, můžu z ní mít i nějaký prospěch? Jistě! V mém případě je to třeba vygruntovaný dům, upečený koláč, radost z toho, že nemusím pořád spěchat, mám čas na dětičky i na naše kočičky... zatím to ještě pořád oceňují. 😉 A  taky si konečně dovolím mít více času jenom sama pro sebe. 😊Ale každý ať si doplní ty svoje osobní radosti těchto  nevšedně všedních dní.  😉

Kdy to konečně skončí?


     Kdy bude svět opět v "normálním chodu", nebo spíš "normálním běhu"? A toto je pro změnu dotazování na budoucnost. A bez křišťálové koule je taková otázka bezpředmětná. Někdy je lepší nechat se překvapit a být spíš takový pozorovatel. Až v tom klidu se dá totiž leccos zavnímat. A já jsem si tak trochu zavnímala, že konec může být právě tehdy, až toto všecko pochopíme.  Že žádný boj, ani odpor a strach smysl nemají.  I já jsem v prvních dnech  nechtěla věřit, že svoji milovanou pracovnu zavřu a dostanu domácí vězení na dobu neurčitou. Taky mě jako první přepadaly myšlenky, že to teda ne, to mi nikdo  nemůže zakázat! 😠Ale pak mě to trucování naštěstí přešlo a s tím přišla obrovská vnitřní úleva. Takže přeju vám všem:  Mějte se co nejvíc uvolněně navzdory   té velké spoustě omezení a nezapomeňte, že naši budoucnost si tvoříme každý sám a právě teď. Jedině tak můžeme postoupit zase o kus dál😇
Všechno je dobré, všechno je zkušenost...