úterý 13. srpna 2019

Co mě moje děti (od)naučily

     Myslím, že jsem byla odjakživa docela rychlý a samostatný člověk. Ale jako každé jiné dítě a hlavně teenager jsem se do práce nikdy zbytečně nehrnula. Nebyla to prokrastinace,  spíš normální lenost. Mám ten dojem.... protože tyto dva pojmy stále neumím tak úplně rozeznat. 😉 Proto mě vlastně ani nerozčilují ti mladí, že nechtějí nic dělat. Vím docela jistě, že pokud bydlíme u rodičů nebo u někoho, kdo se o to hlavní postará, tak se zase tak moc snažit nemusíme. 

Pracovat rychleji a zodpovědně

     U mě nastal  docela velký zlom, když jsem začala mít svoji vlastní domácnost. Teprve potom jsem poznala, jak zodpovědný musí být ten doopravdy dospělý člověk. No, jednoduché to opravdu nebylo, zvláště pak,  když jsem se stala maminkou. Při každém dalším dítěti jsem musela a dokázala své pracovní a starací tempo ještě o něco zrychlit, i když před tím bych nikdy nevěřila, že to ještě lze. No, stal se ze mě vcelku pracovitý jedinec. 😏

Dobře si zorganizovat svůj čas

      Pokud toho chce člověk stihnout během dne opravdu hodně moc, musí si všechno velice dobře zorganizovat a nemít žádné zbytečné prostoje. A proto promýšlejme pečlivě s kým a čím trávíme svůj drahocenný čas. Konkrétně  toto jsem se učila  hooodně dlouho.  "Naštěstí" většina malých dětí vstává každý den celkem časně a ten den je pak  vlastně o dost delší. Já osobně toho po ránu stihám vždycky  nejvíc a v dopoledním čase jsem snad nejvýkonnější. Moje děti mě naučily brzo ráno vstávat a nemít z toho trauma. Pokud ovšem nemám za sebou probdělou noc...

Spát celou noc?

     Ach, ten milovaný spánek... Bohužel jsem nikdy neměla miminka, která spí celou noc. Takový komfort jsem si u některých ze svých potomků dovolila až po třech letech jejich věku 😪 Děti mě tedy na část mého  života odnaučily klidnému a nerušenému spánku. Jestli tím teď momentálně někdo z vás prochází, tak prosím nezoufejte, opravdu neumřete! Jenom zkuste spát po chvilkách kdykoliv i přes den. Nedá se nic dělat, ale vyspaná maminka je nejlepší maminka 😌

Nefňukat a na nic se nevymlouvat     

     Ano i za toto jsem vděčná svým dětem  a velmi si toho cením. Mě samotnou ty jejich zbytečné nářky  a výmluvy dokázaly pěkně rozladit. A protože, jak známo, nejvíce nás rozčiluje to, co nemáme  sami u sebe zpracované, bylo jasné, že musím začít nejdřív se sebou. Je třeba si připustit, že úplně na cokoliv si lze  vymyslet výmluvu, ale uvnitř sebe moc dobře víme,  jak to máme doopravdy. Takže je nejrozumnější přiznat si pravdu. Jenom ta nás posune, jenom tak se můžeme cítit lépe a mít sami ze sebe radost.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

     Říká moje  oblíbené přísloví. Je přece nakonec dobře, že člověk musí čas od času něco řešit, anebo projít útrpnými, někdy  až bolestnými situacemi.  Jenom tím se totiž naučí trpělivosti a pokoře. A protože to nejcitlivější téma pro mě jsou a vždycky budou děti, pak hlavně díky nim jsem určitě trpělivější a pokornější. Dnes už si dokážu  všimnout  toho, co mám a uvědomit si, že toho není vůbec málo.

     Nevím, jak by to se mnou bylo, kdybych žádnou dceru, ani syny neměla. To nedokážu posoudit. Ale mám silné podezření, že bych neměla potřebu jít komukoliv příkladem a tím pádem by ten můj "vývoj" nebyl až tak plynulý a samozřejmý.   Právě  proto své čtyři potomky považuji spíše za životní motor a vůbec žádnou brzdu! Taky jsem malinko háklivá  na výmluvy některých rodičů, pro které je dítě důvod, proč nikdy nic nestihnou. Jestli to není spíše o tom, jaké má kdo priority. Vždyť přece nikdo z nás nemá jenom pohodičku a ladnou jízdu. I ten bláznivý kotrmelec je někdy potřeba😜  Vidět občas realitu vzhůru nohama a z úplně jiného úhlu pohledu může mít docela osvěžující účinky na náš další úsudek. 

     
     A tak si radši nestěžujme. Všechno je tak, jak si zasloužíme a věřte, že žádný Bůh nás netrestá. Nikdy a za nic. Na to nás má příliš v lásce a i ty děti nám nadělil právě proto. 💜 Samozřejmě chápeme, že nikdo z nás se nenarodil dokonalý. Avšak občas  se díky těm svým miláčkům můžeme k celé té dokonalosti světa o kousíček přiblížit.   Děti  se nám opravdu nerodí proto, abychom je my rodiče vychovávali. Je to právě naopak. To ony nás přišly vylepšit a vytáhnout na světlo tu naši, často trochu skrytou dobrotu a laskavost,  z které byl na počátku stvořen každý z nás. 😇


středa 17. července 2019

Přátelství nám prospívá a sluší

Když uslyšíme slovo "vztahy"

       hned nás většinou napadne náš vztah s  partnerem. Ale to je jen jeden z mnoha vztahů, které máme,  a které prožíváme. Jenom ho možná nejvíc řešíme, protože do něj dáváme tolik ze sebe a tak si to přejeme také  občas vrátit. Ale o tom  dneska psát nebudu. Podobný článek věnovaný partnerství a ženské úloze v něm   Žena je láska, a proto mosty nepálí už jsem před nedávnem sepsala.   Dnes to bude o vztazích obecně a hlavně o přátelství a kamarádech. 

Je samota k užitku?

     Nějak se v poslední době setkávám s tématem samota, a jak a proč je důležitá? Jakoby všichni najednou zjistili, že mohou být i sami a že to má nesmírná pozitiva. Být singl a dělat si co chci... jezdit sama po výletech a na dovolenou... přemýšlet, rozjímat a odpočívat.... to přece všichni potřebujeme!  Vždyť  většinu času tvrdě  pracujeme, a tak si určitě zasloužíme  být v klidu a nikým a ničím nerušeni. Ano, jistěže ano, ale jak dlouho se to dá vydržet? Jak dlouho je to člověku prospěšné? I ten méně společenský tvor se dříve či později  začne sám se sebou nudit a otravovat.  A pokud ne, tak potom je něco v nepořádku. Viděli jste někdy osobu, která má sama  se sebou záchvaty smíchu? Asi by vypadala jako blázen 😜 Sám sobě si totiž člověk velkou legraci nepřivodí. Proto není nic, co by nahradilo vztahy s kamarády, přáteli, kolegy v práci nebo s blízkými členy rodiny. 

Komunikace uvnitř a venku

     Vnitřní komunikace je fajn, protože je klidná, tichá, soustředěná a tak trochu temná a vážná. Dokáže nám srovnat myšlenky i pocity a má tzv. jinovou energii. Komunikace vnější má naopak energii jangovou, a je proto veselejší, hravější, rychlejší a tak nějak víc barevná.  A stejně  jako se střídá den a noc a teplo se zimou, tak se střídají i ty naše energie, potřeby a nálady.  A máme-li náladu a potřebu sdílet, nemůžeme ji ničím jiným nahradit.  A je pak úplně jedno, jestli jsme při tom smutní anebo veselí.  Obojí k životu patří a o obojí je dobré se s někým podělit a vzájemně se tak obohatit. Nevím jestli existuje člověk, který  takovou potřebu nikdy nemá, ale pokud ano, nebude asi doopravdy šťastný.  Tím jsem si jistá.

Láska nebo přátelství? 

     Já bych své kamarádky a kamarády nevyměnila za nic na světě! Jsou to taková moje rodina a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju a jsem za ně ze srdce vděčná. 😍  Je ohromné, že přátel můžeme mít kolik chceme a s každým nás spojují jiná témata, zájmy a zážitky. V tom vidím velikou výhodu  oproti manželství či partnerství. V kamarádství je větší svoboda a menší závazky, ale to v žádném případě nevylučuje hlubokou srdečnost a oddanost.  Nikdo na nikoho nežárlí  a všichni se mohou mít navzájem rádi. Blízcí přátelé jsou obvykle ti, co nám   nejvíc rozumí. Ti, kteří od nás nic závratného neočekávají, a proto je nemůžeme ani zklamat. Své nejvíc nejlepší kamarády poznáme také podle toho, že se u nás ničemu zbytečně nediví a nikdy nás nesoudí. Vyslechnou, ovšem nehodnotí. Máme s nimi pocit, že nás nepřestanou mít rádi, i kdybychom provedli cokoliv. A je-li tím nejlepším přítelem zároveň i náš životní partner, tak to potom superbezvaparáda! 😀

Jak najít opravdové kamarády

    Ale co když někteří zjistí, že žádné opravdové přátele a upřímné  vztahy nemají? 😟 Mohou mít také pocit,  že nikomu nechybí a nikdo je nemá doopravdy rád. Všimla jsem si, že jsou to lidé hodně odtažití a nedůvěřiví. Možná nemají dobré zkušenosti z dřívějška, nevím... ale jediná možnost, jak být milován, je sám milovat. Bez výhrad a bez podmínek. Protože to, co od života chceme, musíme mu nejdřív sami dávat. A to je pravda pravdoucí. Chceme zázrak? Tak ho taky musíme občas vykonat. Chceme pomoc? Tak musíme být ochotni i my podat druhému pomocnou ruku. Chceme pochopení? Tak bychom se měli snažit pochopit i my své  bližní.  Jinak to doopravdy nefunguje. Není žádné zaklínadlo, ani kouzelná formule, jak si přičarovat to či ono, toho či onoho. Věřit, že svět je dobrý a plný dobrých lidí je nejlepší start k navázání nových a milých vztahů. A budeme-li upřímně milovat svůj život, on se nám začne mnohonásobně revanšovat. A pod to se klidně a velice ráda podepíšu...
Vaše Sladká Marion 
"Přátelství je někdy víc než láska..."

středa 26. června 2019

O čem svědčí vysvědčení?

      Máme-li dítě v klasické škole, kde se známkuje, nemůžeme  jeho vysvědčení tak úplně ignorovat. Jak moc se tedy nad vysvědčením svých dětí zamýšlet? Jsou známky ve škole důležité? A  pro koho? Je toto hodnocení opravdu objektivní? 

Rodič není učitel

     Před časem jsem si uvědomila, že známky mých chlapců patří z větší části spíše mně. 😕A proto jsem  si řekla "stop!" Já opravdu nepotřebuju pochvalu třídního učitele za domácí přípravu svých dětí. To přece není ničí úspěch?! Přeju si, aby moje děti byly úspěšné a spokojené samy se sebou. My rodiče jim k tomu máme pouze vytvářet podmínky, ale ne jim dělat každý den doučování. Vždyť máme všichni svoje zaměstnání a hromadu úkolů! Nejsem samozřejmě nadšená, když  se některému z nich něco nepodaří, ale moje snaha jim pomoct nesmí být větší, než ta jejich. I za cenu toho, že známky nebudou občas nic moc.

Co se při známkování vlastně hodnotí?     

     Ano, známky jsou svým způsobem důležité, protože je to jakési zhodnocení práce toho našeho juniora. Ve škole přece tráví spoustu času, tak nám nemůže být jedno, co a jak se tam děje. Stejně jako nám není jedno naše výplata v práci.  Jenom bych dala mnohem větší důraz  na snahu, samostatnost, píli a slušné chování, než na momentální znalosti a dovednosti. Moc dobře víme, že naučit se něco nazpaměť nemá dlouhého trvání a že v dnešní době není žádný problém okamžitě si vyhledat  jakoukoliv informaci či postup. Ovšem správné pochopení a usazení vědomostí, to chvíli trvá. A někomu i déle než chvíli 😉Tak proč  pořád dokola opisovat něco z učebnice do sešitu a ztrácet při tom  drahocenný čas, který by se mohl  využít raději  k diskusi o momentálním učivu a tématu? Nebude takovéto procvičování pro všechny mnohem zajímavější a tím pádem užitečnější?

Písemné testování vs. ústní projev    

      Mám dojem, že dnešní děti  už se neumí vyjadřovat a nejsou zvyklé se samy plynule rozhovořit. Některé jsou tak nejisté, že se bojí na cokoliv zeptat anebo cítí, že na to není nikdo zvědavý. A časem začnou být  i  líné tu pusu vůbec otevřít. Jsou zkoušené pomocí testů jako nějaké malé opičky bez vlastního názoru. Ano, chápu, že  testy se snadněji  opravují a chyba se vidí okamžitě. Ale já věřím, že do opravdového života je to málo, i kdyby s plným počtem bodů. Ony jsou totiž ty písemné testy žáků snadno doložitelné a je povinností každé školy je po určitou dobu archivovat.  I to je jistě důvod, proč se  od ústního projevu a zkoušení upouští. Přestože všichni víme, že v životě dospěláků je daleko důležitější umět komunikovat, obhájit svůj názor, umět být sám sebou a zároveň se dokázat přizpůsobit a taky pomoct druhému. Pracovat samostatně, ale  zároveň i v týmu. Správně odhadnout situaci a svoje schopnosti a taky se nehroutit  dílčím neúspěchem. Dá se toto oznámkovat? Asi dost těžko. 

Správné odpovědi se nepočítají     

     Proč neustále hledáme jenom to, co je špatně? Proč počítáme chybné odpovědi ale ty správné nikoliv?  To přece není pro nikoho žádná motivace?! Jako by to, co je správné, bylo samozřejmé a není potřeba se k tomu vyjadřovat. Já si myslím, že pokud nedokážeme vidět i to dobré, nemáme právo hodnotit vůbec nic. Je škoda, že je naše společnost pořád ještě zaměřená na výkon. Už dávno jsme přišli přece na to, že být první a nejlepší neznamená být zároveň i šťastný. 

Štěstí je být svobodný a samostatný

     Štěstí je o vnitřní svobodě a ta chodí ruku v ruce se samostatností. Samostatný člověk se ve světě neztratí a pokud ano, tak se zase rychle zbrchá a najde. Proto dělejme všemožné, aby si naše děti uměly poradit a nečekaly, co jim připravíme, zařídíme, vtlučeme do hlavy v 9 hodin večer a vlastně naservírujeme s vypětím našich posledních sil.  Ony naštěstí moc dobře poznají, když se jim něco doopravdy povede a nepotřebují k tomu ani známky od učitelů, ani naše pochvaly. Až budou samy se sebou spokojené a pyšné, že něco zvládly, pak se to s největší pravděpodobností  pozitivně projeví i na jejich prospěchu. Jenom tak to funguje a nikdy ne obráceně. Motivace zevnitř je jediná správná cesta, která vede ke společnému cíli učitele, žáka i jeho rodičů.
     
     V žádném případě ale nechci kritizovat pedagogy. Ba právě naopak.  Všímám si, že i oni se mohou občas přetrhnout, avšak jejich snaha  často nemá odpovídající výsledky. Proto bych nám všem ze srdce přála, aby se učitelům opět navrátilo uznání a úcta k jejich práci a výuka nebyla zatěžovaná zbytečnou a nekonečnou administrativou. Aby měli také prostor a chuť si se svým žákem v klidu pohovořit a ne ho pouze prověřovat, zkoušet jeho (ne)vědomosti a počítat špatné odpovědi. 
A tak se staň 😇
Ano, některé jsou možná nahnilé, o to víc si všímejme těch čerstvých.




   

neděle 2. června 2019

Ideální práce

Dřina nebo zábava?

     Pod slovem práce či zaměstnání si každý z nás představuje něco jiného. Pro někoho je to každodenní rutina, o které radši ani moc nepřemýšlí, pro jiného dřina, bez níž by se klidně obešel, kdyby nebyla jeho obživou. Ale naštěstí se najde nemálo těch, pro které je jejich práce zábava a potěšení zároveň. Samozřejmě ti poslední jmenovaní se mají nejlépe. Daří se jim dobře, a to nejenom kvůli penězům,  které mohou utrácet, ale především proto, že je baví si své peníze vydělávat.   Často mě napadá otázka, jestli má každý takovou možnost?  Nebo pouze někteří  vyvolení zažívají při své práci spokojenost? Přála bych všem, aby v životě mohli dělat to, co je baví. Hned by byl celý svět krásnější. Jak to ale zařídit?    

Existuje ideální práce?

     Samozřejmě je nejprve potřeba zjistit, jaký obor nás láká a ve kterém se  cítíme jako rybky ve vodě. To už by snad každý měl v určitém věku vědět. Jenomže pouze toto nestačí. Není to až tak jednoduché, jak nás občas přesvědčují zastánci pozitivního myšlení. Jenom přání a plány nestačí. A zároveň tady nechci  v žádném případě rozebírat pořekadla typu "Bez práce nejsou koláče" a "Procvičování dělá mistra". To si každý z nás určitě uvědomuje. Ano,  je  naprosto v pořádku jít si za svým snem  a dosáhnout ho. Ovšem to je pořád ten ideální stav, který se nemusí každému poštěstit a určitě ne na první pokus.  Často  to jde totiž hooodně ztuha. 😕 Okolnosti nemusí být nakloněny našim plánům a samozřejmě se objevují taky překážky, které nás odrazují. V tomto případě je nejrozumnější přestat tlačit na pilu a nežít jenom pro  tu budoucí "ideální práci". Raději si začít  užívat  (mnohdy docela trnitou) cestu, která nás k ní možná přivede. Někdy je nejlepší  si počkat, až to všechno tak  nějak samo uzraje a možná nám nakonec spadne z nebe  o dost zajímavější nabídka.        

Nelajdačit, ale tvořit 

     Milovat a dělat práci, která nás baví je totiž náramně  jednoduché. Mnohem větší výzvou je oblíbit si a dělat to, co nás  rozčiluje a otravuje.  Jde  to?  No, mě, když něco nebaví  a udělat to opravdu musím, tak si k tomu snažím připravit co nejhezčí podmínky, jako jsou oblíbená muzika, oblíbená sušenka, voňavá svíčka.... 😉 Ať je  okolo mne hezké a přívětivé prostředí a dobrá energie, díky které změním úhel pohledu na věc.   Když se totiž hluboce zamyslím, často zjistím,  že  moje odmítání a odkládání určité činnosti pouze zbytečně prodlužuje celou proceduru, která by byla dávno a bez problému hotová.   A taky ráda hledám a nacházím pozitiva navíc, jež mi odvedený úkol  přinese a tím se snažím ze sebe vypudit tu mrchu prokrastinaci. Úplně  každá práce totiž může mít užitek nejenom primární, ale i sekundární. Např. při úklidu skříňky můžeme zároveň něco zajímavého poslouchat a když venku skládáme dřevo do hraniček, tak si vlastně užíváme  čerstvého vzduchu.  Takže  jak si to uděláme, tak to potom máme. Je každopádně zábavnější být tvůrci a pány svých situací než leniví a znudění lajdáci (chcete-li prokrastinátoři).      

Koho má vesmír v oblibě?     

     Věřím, že pokud  začneme vnímat svoji práci jako radost, je to ukázka naší nekonečné vnitřní svobody a hluboké pokory. A takové lidi má vesmír nejraději a  docela dost  jim nadržuje 😏 Udělá všemožné, aby je podpořil v jejich plánech a touhách. Proto se učme mít rádi nejenom krásu, ale i ošklivost, nejenom zdraví, ale taky občasnou nemoc. Nejenom slunečné soboty a neděle, ale i pochmurné a nevlídné pondělky. Není to snadné, ale všechno to, co má mít  trvalejší hodnotu, tak úplně jednoduché  nebývá. A navíc  jsem přesvědčena, že vede-li jakékoliv počínání k našemu osobnímu růstu a okolnímu prospěchu, vždycky to nakonec dobře dopadne. Nadarmo se neříká, že jenom čas ukáže, byl-li to flirt, nebo se zrodila opravdová láska. A to platí i v případě našeho vztahu k práci. Protože jaký vztah k ní máme, takový ho máme  k životu. Je tedy pro všechny na sto procent výhodné svou práci milovat a užívat si každou činnost, pro kterou jsme se rozhodli. Budeme-li opravdoví a vděční, budeme zároveň i šťastní. A šťastní lidé jsou lidé oblíbení, protože září. A jejich světlo nám ostatním dělá mooooc dobře. 😊

Tajemstvím úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, 
ale nacházeti zalíbení v tom, 
co právě děláme.

     

sobota 4. května 2019

Mám se rád..... nemám se rád....?

 Kontraindikace:    
     Článek není určený osobám, které nemají potřebu ani zájem na sobě cokoliv změnit, něco si odříct, či obětovat. Buď již dosáhli skutečného stavu osvícení,   nebo si naopak užívají  pasivní život v sebelítosti a čekání na zázrak.  

Nejenom věřit, ale taky dělat zázraky

      Sebeláska..... snad nejvíce omílané slovo v oblasti seberozvoje a cesty za štěstím. Jenomže být spokojený a  v pohodě s druhými lidmi je opravdu závislé na tom, jestli jsme spokojení sami se sebou. Na slogany  typu Miluj sám sebe a trendy pořekadla o tom, jak být šťastný za každou cenu však narážíme dnes a denně na každém kroku, a to už pak člověka přestávají bavit. Mě především nebaví poslouchat mudrlanty, kteří podle toho stejně nežijí. Teorie je přece na nic, když se neuvede do praxe. Já nevěřím, že se mi splní přání, když o něm budu jenom mluvit.     

Fungují pozitivní afirmace?

     Můžu si stokrát za den opakovat do zrcadla afirmace o tom, jak jsem nejlepší,  jak moc mi to sluší a že se mám hezky na světě, ale když to tak v dané chvíli nebude, stejně tomu jen stěží uvěřím. Moje vnitřní nastavení může být totiž v rozporu se vším, co si nalhávám. Těžko se začnu cítit jako superženka jenom proto, že si to opakovaně píšu nebo pravidelně recituji, a ani nacvičený  úsměv před zrcadlem mi v tom nepomůže.  Pokud si tak nepřipadám, nebudu to vysílat a sebe ani svět v žádném případě neoklamu. Díkybohu že ne!

Člověk bez nápadu je jako tělo bez duše

    Vesmír totiž potřebuje pohyb, změnu, plynutí, vývoj, prostě život. A ten nebude, když si nasadíme masky a začneme se planě konejšit, vychvalovat a žít si v tomto vyumělkovaném světě šťastně až do smrti.  Byla by to nuda a žádné skutečné štěstí. Radostného člověka poznáme podle toho, že je aktivní.  Když dostane nápad, jde s ním něco  udělat. A každá sebemenší realizace na  sebe nabaluje další a další nápady.  Nevadí, že jsou některé z nich nepoužitelné, vždyť přijde spousta jiných.  Všechna naše rozhodnutí (i ta nesprávná) mají svoji důležitost.

Naše jedinečnost je jedinečná

     Užívejme si to, že  každý z nás je jedinečná bytost, a tak i naše životní cesty jsou rozdílné. Pestrobarevný svět je přece mnohem zábavnější, a proto se nechtějme nikomu podobat a s nikým porovnávat. Buďme nejlepší sami pro sebe, jenom tak se budeme mít ze srdce rádi😊

Všechno jde, když se doopravdy chce     

     Je velké umění si stav vnitřní spokojenosti udržet. Nejspíš se zase stane něco, co naši sebehodnotu rozkolísá a donutí nás  jít do akce.  V takovém případě si vyhrňme rukávy a dejme se do práce.  A taky  nohavice, ať se můžeme vydat na cestu (citáty o pozitivním myšlení si přibalme s sebou do baťůžku 😉). Pro snadnější cestu si nedávejme cíle příliš vzdálené, ale ve svých plánech buďme hodně umanutí, svéhlaví, tvrdohlaví a neústupní.   Žádné stížnosti, že nemáme dobré podmínky! Důležité je pouze odhodlání učinit změnu, jít do toho po hlavě a těšit se na výsledek. Ať se máme za co pochválit!

Kdo se bojí, nesmí do světa

     Jestliže naším počínáním nikomu neublížíme,  nemáme se čeho obávat. Jsme tvůrci vlastního štěstí a  svojí vědomou vnitřní či vnější proměnou lze jedině zbohatnout o nové zkušenosti a nečekané zážitky.   A  bohatství finanční? I to  může být pro někoho plán k seberozvíjení, proč by ne. Jenom je potřeba, aby  dotyčného bavila  i ta cesta k penězům, nejenom cíl samotný.  Ale to už je  na jiný článek.
     
     Toš ať se máme, tak jak  sami chceme, hlavně pro to něco udělejme. 
Přeju nám po cestě hodně úspěchů, co nejméně pochybností o sobě a kopretiny už trhejme jenom do vázičky 😇

     







čtvrtek 18. dubna 2019

Ženo, kuš! Dneska vaří muž!

     Rozhodla jsem se probrat a podrobně rozebrat, jaká pozitiva může přinést  situace muže u sporáku. A hned na začátku musím zmínit, že se nejedná o profesionálního kuchaře, ani o takového, který je v kuchyni častěji než jeho manželka. Je to víceméně  normální chlap, jehož občas přepadne touha po vaření s výsledkem šokovat všechny, kteří to ochutnají. Žádný jiný přívlastek než vynikající si pro své jídlo ani nepředstavuje.😊 Ráda bych vám, ženy,  předala pár rad a tipů a podělila se tak  o své osobní poznatky z této oblasti.

1. Nikdy nebraňte svému muži ve vaření

     Naopak mu poděkujte, že vám umožní si alespoň jednou za čas od vaření odpočinout a pověnovat  se sobě. Doporučuju dát si kávičku a listovat  avonem nebo jiným ženským časopisem. Nedělejte nic náročného, bude vás totiž vyrušovat častým doptáváním.  Hlavně ať se  cítí smysluplně a možná i důležitě.  Jenom zkuste uvěřit tomu, že v budoucnu bude při přípravě jídla zcela samostatný.

2. Buďte mu nablízku, ale ne s ním v kuchyni

     To platí, pokud je to  kuchtík začátečník. Nedoporučuju vám odjet mimo město, protože byste stejně neměla klid. Volal by jistě i několikrát. Ve vašem království se tolik neorientuje a bude hledat všechno možné.  Ovšem zůstat s ním v kuchyni? To taky není dobrý nápad. Zvláště pokud máte tendence ho komandovat a poučovat. Tím nikomu neprospějete.

3. Komunikujte s manželem jako s šéfkuchařem, vy jste pouhá děvečka

     Jestliže se v kuchyni přece jenom z jakéhokoliv důvodu objevíte spolu, vy buďte submisivní. Máte jedinečnou  možnost zkusit si roli instrumentářky, která asistuje lékaři při operaci. Např. vyhrnout mistrovi rukávy, podat, přinést či přidržet to a tamto. Mistr to jistě ocení.

4. Využijte dobu, kdy se to vaří nebo kyne samo a proveďte zběžný úklid

     Jde-li o náročnější a delší přípravu, je lepší poklidit alespoň část špinavého nádobí, protože muži obvykle průběžně nic nesklízí, neumývají, ani nečistí. Jsou to přece šéfkuchaři.😀Váš (samozřejmě že váš) závěrečný úklid kuchyně bude potom o něco rychlejší a jednodušší.

5. Pochvalte ho

     Ano, pochvala je důležitá, ať už to dopadne jakkoliv. Ovšem ve většině případů to dopadá dobře a všichni jsou spokojení. Měl přece tak šikovnou asistentku.😉 A muži, kteří vaří výjimečně, si to užívají, takže jídlo pak bývá opravdu moooc dobré.😋

6. Nechejte si pro sebe skutečnost,  že když  vaříte oběd vy, děláte současně ještě tři jiné činnosti.


Škvarkové pagáčky umí můj muž znamenitě :-)
     

neděle 24. března 2019

Kéž naše děti nemají všechno!

     V mém věku (45) už si občas dovolím bilancovat, jelikož mám  cosi za sebou 😉 Jako většina žen zastávám nemálo rolí, ale asi nejvíc se cítím být matka od čtyř dětí. Tzv. raný a pozdní sběr 😉 Možná bych ani tolik neporovnávala dobu před více jak dvaceti lety s dobou současnou, kdybych čím dál častěji nevrtěla nevěřícně hlavou nad některými čerstvými maminkami, kterým už přestávám rozumět. A proto přemýšlím, co je jinak a proč je to jinak.
     Když jsem se poprvé vdávala a čekala svoje první dítě, bylo mi 20 let. Ani na chvilku jsem nezaváhala, že by na tom nebylo něco v pořádku. Tak moc jsem se těšila na miminko! A holčička byla nádherná (samozřejmě 😊) a hlavně zdravá. Žili jsme od výplaty k výplatě a to už tak nádherné nebylo 😕 Přesto všechno jsem byla rozhodnutá nemít jedináčka a po třech letech jsem porodila syna. Byl to kluk jako buk a já jsem věděla, že to zvládnu. Dokonce i když jsem se později rozvedla, ani tehdy mě nenapadlo si zbytečně stěžovat, jak těžký úděl matky samoživitelky mě potkal. A začala jsem pracovat jako živnostník, tedy na svoje vlastní triko. Opět téměř bez peněz, ale věděla jsem, že to musím dát, protože jiná možnost v té chvíli ani nebyla. Nečekala jsem samozřejmě žádné závratné zisky, jenom jsme potřebovali zaplatit složenky a skromně si žít. Ano, nebylo to jednoduché a bylo  hodně stresující stále počítat. Ale navzdory pořekadlu Z hovínka bič neupleteš jsem ho pletla celkem pravidelně. Ovšem děti to tak nevnímaly a k mému překvapení mi svěřily až po letech, že to vůbec nebylo zlé období a že jim vlastně nic důležitého nechybělo 😀 Příběh zdaleka nekončí, vdala jsem se totiž podruhé.
      Ani jsem nestihla být dlouho sama bez muže a byla jsem tomu moc ráda. Bylo hezké nebýt hlavou rodiny. A zase jsme byli rodina úplná a přáli si být ještě úplnější a mít ještě další děťátko.  Tentokrát se nám to podařilo až na druhý pokus a o to šťastnější jsem byla. A vzápětí také v šoku, když mi doktor prozradil, že čekáme dva chlapečky 😮 Tolik radosti a těšení, tolik strachu a obav... a znovu jsem věděla, že budeme-li všichni zdraví, tak to prostě půjde. A kluci byli zdraví, ale nedonošení a v prvním půl roce celá moje měsíční mateřská  pokryla jejich speciální výživu. Takže zase těžké období a navíc s úvěrem  na opravu starého domku. Výživné od bývalého manžela nebylo v pozdějších letech vůbec pravidelné a jedna výplata všechno nespasí. Nezbývalo než pečlivě zvažovat a počítat každý nákup a modlit se, když přišlo vyúčtování za plyn nebo jakýkoliv nečekaný výdaj. A zase jsme to dali a nikdo hlady neumřel. Vrátila jsem se ke své práci, starší děti mívaly brigádu a nastolilo se úplně přirozené pravidlo, kdo může, tak přispěje.
     A proč to tady tak zdlouhavě vypisuju? Protože pozoruju dnešní "mladé" (30) maminky. Často vidím, že mají všechno. A hlavně chtějí všechno a vůbec nic si nedokážou odepřít. Chtějí kariéru i dítě, krásné bydlení a své vlastní auto a to všechno hned. A já jim to přeju. Ale proč, i když to mají, nejsou šťastné a stejně si pořád a znovu na něco stěžují? Chtějí miminko a už rok po porodu hledají chůvu na hlídání, aby se vrátily do práce. Potřebují perfektní kuchyň, ale i s kuchařkou nejlépe. Domácí práce je nebaví, i když díky technickým vymoženostem jí stále ubývá. Jestli to nebude tím, že už od dětství všechno měly a nic si nemusely zasloužit. Na nic si nemusely počkat, všechno bylo tak nějak automatické. Jak já jsem byla šťastná, když jsem dostala od někoho z rodiny plnou tašku obnošených dětských oblečků! Nebo když jsem jela poprvé s rodinkou  k moři! (i když jenom pod stan). Jak jsem každý den děkovala za to, že mám konečně  automatickou pračku! A dodnes umím být  za všechno vděčná. Nejvíce za to, že jsem neměla nikdy na růžích ustláno a nemohla jsem svým dětem splnit každé jejich přání. Jak mě život postupně učil nebýt líná a že vlastnoručně uvařený oběd vyjde vždycky levněji a je taky mnohem zdravější. Životní nezdary mě naučily pokoře a poznání toho, na čem doopravdy záleží a co je vlastně důležité. Že mít dobré vztahy s těmi nejbližšími je opravdu nejvíc, protože chvíle strávené pospolu se neomrzí na rozdíl od nákupů čehokoliv. A že si nemusím své potomstvo nechat vytetovat po těle, protože je mám všechny uložené v srdci. Ano, peníze jsou důležité a příjemné, jenom je potřeba si každý den uvědomit, že nikdo nemůže jenom brát. Musíme i dávat, protože co zasejeme, to si sklidíme a slova chci a potřebuji se musí pravidelně střídat se slovy nabízím a daruju. Jinak štěstí ani pšenka nikomu nepokvetou... a tak to je, i když se to některým určitě nelíbí. Kéž naše děti nemají všechno! Protože jenom tak mohou zažít opravdový pocit štěstí a hluboké vnitřní spokojenosti později v dospělosti. 😇
     Vy, kteří  máte podobné zkušenosti, můžete můj článek sdílet 😎 a vás, které jsem malinko pohoršila, prosím za prominutí. Doopravdy naplněný život vám všem  😘