Kéž naše děti nemají všechno

     V mém věku (45) už si občas dovolím bilancovat, jelikož mám  cosi za sebou 😉 Jako většina žen zastávám nemálo rolí, ale asi nejvíc se cítím být matka od čtyř dětí. Tzv. raný a pozdní sběr 😉 Možná bych ani tolik neporovnávala dobu před více jak dvaceti lety s dobou současnou, kdybych čím dál častěji nevrtěla nevěřícně hlavou nad některými čerstvými maminkami, kterým už přestávám rozumět. A proto přemýšlím, co je jinak a proč je to jinak.

     Když jsem se poprvé vdávala a čekala svoje první dítě, bylo mi 20 let. Ani na chvilku jsem nezaváhala, že by na tom nebylo něco v pořádku. Tak moc jsem se těšila na miminko! A holčička byla nádherná (samozřejmě 😊) a hlavně zdravá. Žili jsme od výplaty k výplatě a to už tak nádherné nebylo 😕 Přesto všechno jsem byla rozhodnutá nemít jedináčka a po třech letech jsem porodila syna. Byl to kluk jako buk a já jsem věděla, že to zvládnu. Dokonce i když jsem se později rozvedla, ani tehdy mě nenapadlo si zbytečně stěžovat, jak těžký úděl matky samoživitelky mě potkal. A začala jsem pracovat jako živnostník, tedy na svoje vlastní triko. Opět téměř bez peněz, ale věděla jsem, že to musím dát, protože jiná možnost v té chvíli ani nebyla. Nečekala jsem samozřejmě žádné závratné zisky, jenom jsme potřebovali zaplatit složenky a skromně si žít. Ano, nebylo to jednoduché a bylo  hodně stresující stále počítat. Ale navzdory pořekadlu Z hovínka bič neupleteš jsem ho pletla celkem pravidelně. Ovšem děti to tak nevnímaly a k mému překvapení mi svěřily až po letech, že to vůbec nebylo zlé období a že jim vlastně nic důležitého nechybělo 😀 Příběh zdaleka nekončí, vdala jsem se totiž podruhé.

      Ani jsem nestihla být dlouho sama bez muže a byla jsem tomu moc ráda. Bylo hezké nebýt hlavou rodiny. A zase jsme byli rodina úplná a přáli si být ještě úplnější a mít ještě další děťátko.  Tentokrát se nám to podařilo až na druhý pokus a o to šťastnější jsem byla. A vzápětí také v šoku, když mi doktor prozradil, že čekáme dva chlapečky 😮 Tolik radosti a těšení, tolik strachu a obav... a znovu jsem věděla, že budeme-li všichni zdraví, tak to prostě půjde. A kluci byli zdraví, ale nedonošení a v prvním půl roce celá moje měsíční mateřská  pokryla jejich speciální výživu. Takže zase těžké období a navíc s úvěrem  na opravu starého domku. Výživné od bývalého manžela nebylo v pozdějších letech vůbec pravidelné a jedna výplata všechno nespasí. Nezbývalo než pečlivě zvažovat a počítat každý nákup a modlit se, když přišlo vyúčtování za plyn nebo jakýkoliv nečekaný výdaj. A zase jsme to dali a nikdo hlady neumřel. Vrátila jsem se ke své práci, starší děti mívaly brigádu a nastolilo se úplně přirozené pravidlo, kdo může, tak přispěje.

     A proč to tady tak zdlouhavě vypisuju? Protože pozoruju dnešní "mladé" (30) maminky. Často vidím, že mají všechno. A hlavně chtějí všechno a vůbec nic si nedokážou odepřít. Chtějí kariéru i dítě, krásné bydlení a své vlastní auto a to všechno hned. A já jim to přeju. Ale proč, i když to mají, nejsou šťastné a stejně si pořád a znovu na něco stěžují? Chtějí miminko a už rok po porodu hledají chůvu na hlídání, aby se vrátily do práce. Potřebují perfektní kuchyň, ale i s kuchařkou nejlépe. Domácí práce je nebaví, i když díky technickým vymoženostem jí stále ubývá. Jestli to nebude tím, že už od dětství všechno měly a nic si nemusely zasloužit. Na nic si nemusely počkat, všechno bylo tak nějak automatické. Jak já jsem byla šťastná, když jsem dostala od někoho z rodiny plnou tašku obnošených dětských oblečků! Nebo když jsem jela poprvé s rodinkou  k moři! (i když jenom pod stan). Jak jsem každý den děkovala za to, že mám konečně  automatickou pračku! A dodnes umím být  za všechno vděčná. Nejvíce za to, že jsem neměla nikdy na růžích ustláno a nemohla jsem svým dětem splnit každé jejich přání. Jak mě život postupně učil nebýt líná a že vlastnoručně uvařený oběd vyjde vždycky levněji a je taky mnohem zdravější. Životní nezdary mě naučily pokoře a poznání toho, na čem doopravdy záleží a co je vlastně důležité. Že mít dobré vztahy s těmi nejbližšími je opravdu nejvíc, protože chvíle strávené pospolu se neomrzí na rozdíl od nákupů čehokoliv. A že si nemusím své potomstvo nechat vytetovat po těle, protože je mám všechny uložené v srdci. Ano, peníze jsou důležité a příjemné, jenom je potřeba si každý den uvědomit, že nikdo nemůže jenom brát. Musíme i dávat, protože co zasejeme, to si sklidíme a slova chci a potřebuji se musí pravidelně střídat se slovy nabízím a daruju. Jinak štěstí ani pšenka nikomu nepokvetou... a tak to je, i když se to některým určitě nelíbí. Kéž naše děti nemají všechno! Protože jenom tak mohou zažít opravdový pocit štěstí a hluboké vnitřní spokojenosti později v dospělosti. 😇

     Vy, kteří  máte podobné zkušenosti, můžete můj článek sdílet 😎 a vás, které jsem malinko pohoršila, prosím za prominutí. Doopravdy naplněný život vám všem  😘

Proč bychom se nepostili

     Proč bychom se nepostili? No, protože je to docela nepohodlné 😉 Momentální předvelikonoční půst znamená odřeknout si zábavu, hodování na oslavách, ale i nejrůznější sladkosti, které  jsou pro děti i dospělé každodenním zlozvykem. Já to zkouším, uskromňovat se až do velikonoc. A ne  kvůli tomu, že jsem tak vzorná křesťanka, ale proto, že tuším, jak to mému tělu prospěje. Vždyť i podle čínské medicíny je v měsíci březnu oslaben žlučník a v dubnu játra. Na začátku jara zkrátka úplně všichni potřebujeme nabrat co nejvíce energie a to je důvod, proč bychom své tělo neměli zatěžovat zbytečným trávením. Žádná velká věda, že?  Až na to, že jsme si na nadbytečnou konzumaci tak hrozně zvykli, že nám pak těch čtyřicet dnů lehkého odříkání činí docela potíže. Nečte se to dobře, ale všechny civilizační choroby jsou vlastně syndromem blahobytu. A můžeme to svádět na dědičnost, samozřejmě, ale líp nám v tom stejně nebude.  

     S kamarádkami často probíráme zdravou stravu. Vidím a slyším kolem sebe spoustu názorů co a jak jíst a mnozí to berou opravdu velmi vážně a nechávají si zasílat jídelníčky, krabičky s jídlem a denně počítají kalorie. Jenomže já si pořád myslím, že ve skutečnosti každý z nás moc dobře ví, co mu dělá a nedělá dobře a jaká je jeho míra. Může se však stát, že nám naše tělo postupem času přestane tyto  signály dávat. Nebo  jsme je spíše zapomněli vnímat a neposloucháme, co nám naznačují. A v tomto případě jsou půsty (chcete-li detoxikační kůra 😉) jediná možnost, jak se k sobě navrátit. Odlehčené trávení  rovná se odlehčené žití. Dáme tím prostor své intuici, která se může zase konečně  projevit. Jídlo by nemělo být problém, ale ani žádná parádní zábava. Mělo by nám doplnit životní energii, ale ty opravdu nezapomenutelné zážitky si navozujme raději při jiných příležitostech, než je konzumování čehokoliv. Také si pečlivě vybírejme s kým a jak jíme. Já osobně mám největší problém s tím, že si jídlo neumím vychutnat a jím nejčastěji ve spěchu. Jsem schopná u toho dělat další dvě jiné činnosti a v tom případě můžu mít na talíři klidně super potraviny a stejně mi prospívat nebudou. Tak se těším, že už budu co nejvíce  stolovat venku a bez telefonu v ruce. 

     Jsme dospělí a žádná jiná autorita nám nemusí plánovat jak si máme uspořádat svůj jídelníček, svůj den, svůj život. Co někomu chutná a dělá dobře, jiný to může mít zrovna naopak. A pokud si opravdu občas, co se potravin týká, nevíme rady, vraťme se v čase o minimálně sto let zpět a to, jak jedly naši prapředci je dobrý a jednoduchý návod. Dnešní doba má však také své výhody. Okamžitě "vygooglíme" recept, najdeme dokonce skvělé motivační video o vaření a poměrně lehce seženeme většinu surovin. Jenom při tom nezapomínejme na náš zdravý selský rozum, to je ten nejlepší kouč na světě.

     A co je nad tím vším? Buďme šťastní... s jídlem i bez něj. Věřím, že ten první špekáček, který si na zahradě opečeme se svými blízkými, bude jistě našemu tělu příjemnější než nóbl salát, možná se zdravou bio zeleninou, ale  naházený do žaludku ve stresu.

     Tak já se jdu domluvit  s klukama na "bezkokinový" měsíc a budu doufat, že mě nikdo až do velikonoc nepozve na žádnou oslavu. Lehké trávení vám všem a voňavé jaro !😊