Přípravy na Vánoce

     Znáte pořekadlo "Řekni mi co čteš a já ti povím, jaký jsi"? Tak dnes to na chvilku pozměním: "Řekni mi, jak se chystáš na Vánoce a já ti povím, jaký jsi."     

     Ráda pozoruju lidi, zajímá mě jak uvažují, co dělají a proč to asi dělají. A teď si všímám, jak se připravují na Vánoce a co pro ně Vánoční svátky znamenají. Proč je pro někoho důležité to a pro jiného tamto.

     Samozřejmě jsou i tací, kteří by tuto dobu nejradši přeskočili a mají k tomu jistě svoje závažné důvody. Ale to by bylo na jiný článek, který by byl asi hodně smutný.

     Spoustu let jsem hledala způsob, jak si užít klidné svátky a přitom mít  perfektně připravenou výzdobu, dárky, potravu, sebe... nadlidský výkon! Jisté je, že čím náročnější představa, tím složitější příprava. A tam, kde není nadbytečné očekávání, nebývá ani zklamání. Proto raději volním ve svých představách i požadavcích a  snažím se, aby  to chystání bylo víc o zábavě než o povinnostech. Abychom se vůbec stihli těšit.

     Někoho baví nákupy a rád  a  s velkou odvahou se nacpe do už přecpané Vaňkovky či Šantovky, jiného zase živí plány, jak se sejde blízká rodina u jednoho stolu s milionem nejrůznějších  dobrot rozmanitých chutí. A pro křesťany jsou Vánoce symbolem znovuzrození a naděje pro věčný život. Jedno mají všichni  společné a to je to  těšení se a v případě dětí je to TĚŠENÍ :-) Každý to máme jinak a když se někteří radují z kopy dárků, jiným stačí ke štěstí, že je čeká pár dnů volna. Všechno je možné, všechno je v pohodě. I obchodníci se těší a jejich splašené reklamy nám to předvádějí už od října. I na to jsme si zvykli. Jenom se mi nepozdává, jak se to v poslední době všechno míchá dohromady. Už v listopadu se mnohde  rozsvěcuje vánoční strom současně s Ježíškem v jesličkách a přizve se k nim  i čert s Mikulášem (nebo Santou?) . Tradice, netradice, ať to pěkně sviští a odsýpá. Ano, času je málo tak se to spojí a že v tom mají děti zmatek, to už nemusí nikoho zajímat. A na takový galimatyáš já si asi zvyknout nechci. 

     Proto až budu zapalovat na adventním věnci první svíčku "Naději", budu si přát,  aby ty příští vánoční přípravy byly nejenom klidnější, ale hlavně méně popletené. Protože méně bývá více. A to platí i před Vánoci.

Chlubím, chlubíš, chlubíme se....

     Ano, ano, všichni se na Fb chlubíme. Chlubíme se rádi, chlubíme se často a celkem pravidelně. Proč vlastně?  Kde se v lidech bere taková potřeba na sebe upozorňovat?  Je to vůbec zdravé a komu to prospívá? 

     Z posledních průzkumů a komentářů všech možných psychologů a odborníků vyplývá, že  to svědčí o našem nedostatečném sebevědomí, neumíme žít  přítomností, Facebook nám nahrazuje skutečné přátele a na sociálních sítích jsou mnozí opravdu závislí. A já s nimi do určité míry souhlasím, protože  chápu, že virtuální svět nelze brát jako skutečný a internet není modla.  Ale co se obecně techniky týká, je vždycky dobrý sluha, ovšem špatný pán. 

     Jestliže nás opravdu baví a naplňuje to, co ve skutečnosti každý den prožíváme, proč bychom se tím nepochlubili? Za pravdu netřeba se stydět. Samozřejmě by mě ještě před pár lety nenapadlo, jak rádi budeme vytrubovat do světa i tak banální činnosti jako je uvaření oběda, vymalování obýváku nebo procházka se psem. No je to malinko absurdní, ale dnes jsem si uvědomila, že to má také svoje pozitiva. My se totiž nechlubíme pouze druhým, ale hlavně sami sobě. Sami sobě si předvádíme, jak jsme na tom. Chválíme se, jak jsme šikovní, jak jsme to všechno zvládli a jak jsme si to užili. Zkrátka takové zhodnocení dne, který pro nás nebyl a není úplně samozřejmý. A to je hezké a pokorné zároveň.       

      Proto je  vlastně trochu jedno, kolik laiků dostaneme. Důležitý je ten vnitřní "od nás pro nás" a pokud se náš příspěvek zalíbil ještě někomu dalšímu, je to pochvala navíc. Potřeba sdílet je člověku přirozená právě tak, jako jeho svobodná vůle, a proto je jenom na nás, co si prohlížíme a co komentujeme.  Přiznám se, že jsem fanynka příspěvků pozitivních, veselých a moudrých a takových není nikdy dost. Protože čím se budeme většinu času obklopovat, to si kolem sebe budeme vytvářet. A tomu ze srdce ráda věřím :-)

Podzimní radovánky

Přepadla mě podzimní viróza (rýmečka a kašlíček), ale jsem velmi netrpělivý pacient :-( Takže zkouším všechno od bylinných čajů a kapek a olejíčků přes spánek až po terapii psaní. Já totiž vždycky píšu hlavně pro sebe. Je to úlevné pro moji duši. A bude-li dušička v peří, tak se jí tělo přizpůsobí. Vždycky :-)

    A to je možná zásada No.1 - udělejte cokoliv, abyste se vnitřně zklidnili. Někdo sleduje telenovely, někdo zase svoje oblíbené youtubery, někdo čte knížku, zkrátka zvolte takový druh odpočinku, jaký je vám blízký. I spánek je výborná věc, ovšem pokud není teplota, tak tělo netouží spát 24 hodin denně.

    Podzim chodívá ruku v ruce s jinovou energií, jenomže letos se za ruku bůhvíproč nedrží a je to poznat (předevčírem jsem u domu objevila voňavé fialky). I proto se náš organizmus dostává do nerovnováhy a nemoc je na světě. To je takový můj postřeh, ale možná se mýlím.

    Tak jsem se tedy i já musela zastavit a piju bylinky, které mi letní sluníčko nachystalo. Nepouštím se do žádných velkých akcí a doma jsem to všem oznámila, když jsem si po letech koupila paralen. Ať nikdo nic převratného neočekává! A zdá se, že jim to ani tolik nevadí. Matka aspoň neběhá po baráku jak splašená, nekontroluje, nenapomíná, na nikoho se nezlobí. A největší radost má kočka. Konečně vydrží její panička sedět na jednom místě déle než 45 minut! Vidíte, má to i svoje pozitiva. Práci za mě sice nikdo neudělá, ale ta snad počká, alespoň doufám. A jestli chcete nebo musíte opravdu něco udělat, tak prosím po ma lu. Já půjdu volným krokem na kou pit a dám si k tomu do sluchátek nějakou relaxační hudbu. Takže vlastně klidná dopolední procházka, i ta může být léčivá. :-)

Je čas proti nám?

Taky si občas řeknete, že čas není s vámi, ale proti vám? Je to jakási marnost nad marnost, která v nás roste když máme dojem, že si s námi nějaká vyšší moc zahrává a my s tím nemůžeme vůbec nic udělat. 😕Velmi stresující záležitost a obzvláště pro ty, jež mají v povaze dochvilnost a důslednost. I já mezi ně tak trochu patřím a občas si pomyslím, že to pokaždé nejsou tak úplně výhodné vlastnosti. Navenek působí možná obdivuhodně, ale uvnitř to člověka užírá. Jak tedy nebýt sám sobě otrokem?

Proč nás čas limituje? Jisté je, že čas je měřitelný pro všechny stejně, tudíž nás v průběhu života neustále limituje. Má nás to rozčilovat? A i kdyby ano, nic se na tom nezmění. Přijmeme to? Ano! Poděkujeme za své limity, i ty jsou mooooc důležité. Jeden moudrý člověk sdílí teorii, že tam, kde nerespektujeme své hranice, tam nám je přiskočí připomenout ďábel. A protože čert nikdy nespí, můžeme se spolehnout, že nás všechny dokáže perfektně ohlídat. 😈

Život jako kluziště Mám ráda přirovnání života ke kluzišti s mantinely. Je to výborný příklad toho, že hranice plní ochrannou funkci. Nicméně plocha uvnitř je nám všem zcela k dispozici a umožňuje velmi pestrou jízdu. Jasně, že ji nelze zaručit vždycky lehkou a plynulou. Ty kotrmelce a pády k tomu přece patří taky. 😉 Daleko horší je projíždět kluzištěm bez radosti, bez nadšení, bez ducha. Jak dny plynou, zažíváme štěstí ai smutek v různých podobách a obměnách a tím si utváříme pro nás cenné zkušenosti. A každá jednotlivá zkušenost s sebou nese prožitky a pocity, které jako jediné jsou vůči času rezistentní. Zároveň jsou také ukazatelem toho, co je pro nás důležité a do čeho se vyplatí naše úsilí a čas investovat. Tak si více všímejme toho, jak se v které situaci cítíme a jaká jízda nás opravdu naplňuje. Ó jak hloupá by byla věta a jak pošetilý by byl člověk, jež by ji pronesl: Necítím, protože..... nestíhám....!? Takže nám všem přeji ať stíháme. Ale jenom to, co je pro nás opravdu důležité a přínosné. Uf.... tolik filosofie 😵 jestli jsem to trošku nepřehnala? 😌 

    

    

Co muži netuší

     Co muži netuší

     Ptal se mě nedávno můj dobrý kamarád, o čem se my ženy, když jsme spolu  pohromadě, bavíme nejčastěji. A jestli to máme stejné jako oni. Musela jsem mu odpovědět, že vlastně nevím, jaké rozhovory vedou muži, když jsou o samotě a to, co mi s úsměvem prozradil mě překvapilo. Sport a politická situace bývá prý spíše na úvod a nakonec se rozhovor zacílí na nás na ženy a všechno, co s námi souvisí (nejdřív politika a potom erotika :-)) Já jsem se tedy zamyslela, jak to probíhá na těch holčičích sedánkách a musím uznat, že se téma muži probírá už od samého počátku. A vzájemně se prolíná s tématem děti, samozřejmě. O dětech dokážeme povídat i se zalíbením a láskou, kdežto "o těch našich chlapech" jsou to nejčastěji stížnosti na ně a snad i předhánění se v tom, který je víc nechápavý, nespolehlivý a neschopný. V té chvíli se nám to možná zdá být i vtipné, ale ve skutečnosti je to smutné až běda. :-( Vždyť přece na začátku vztahu jsme je tak moc chtěly, všechno se nám na nich tuze líbilo a naší hlavní náplní bylo svádět je až do úplného vyčerpání. 

     Proč se to vytratilo přesně nevím, ale zdá se mi, že muži si mezi sebou na nás tolik nestěžují. Možná si myslí ledacos, ale zbytečně to tolik nevytrubují a mají recht. Neustálé pomlouvání nikomu neprospívá a může nás to všechny pěkně otrávit. Podobně jako když do čisté vody postupně přiléváme jedovaté chemikálie. Nejdříve se voda jemně zakalí, ale časem z ní bude pěkná smradlavka. Proto navrhuji. Až budeme zase nadávat na to, jaký je  "ten náš" hrozný bordelář a nikdy si nic neuklízí, je potřeba si připomenout, že co se pomlouvání týče, je jeho svědomí o dost čistší a průzračnější než to naše. A to fakt.

Zamyšlení kočičí

...čičičí…

     Mám ráda kočky a obzvláště pak tu naši. Odborníci tvrdí, že ten, kdo potřebuje zklidnit, má si pořídit kočku a komu energie chybí a je málo aktivní, pro toho je lepší pes. 

     Když pozoruji tu naši chlupatou princeznu, tak mám pocit, že mi přichází prezentovat  umění a kouzlo ženské energie. Ta proměnlivost jejího  chování a nálad!  Z lenivého ospalého tvora je za pár minut šelma, která vzápětí  přiběhne na zavolání, pokud jí to ovšem bude stát za to. Umí se tulit ale nebojí se vystrčit drápky a když si připadá upozaděná, tak samozřejmě provokuje. Je výrazným členem rodiny, ale je-li to potřeba, dokáže být i zcela nezávislá. A k tomu všemu její pružné tělo, ladná chůze a roztomilý kukuč. Chce se mi to zhodnotit jedinou větou: Pokud se my ženy budeme chovat  jako kočky, budeme opravdu kočky :-)

     Ať pes či kočka oba dva jsou výborní parťáci do poho i nepohody a za povšimnutí stojí také to, jak dokonale umí prožít každý přítomný okamžik.

     A jestli má někdo z vás ještě stále kočky v nelibosti, věřím, že máte nejspíš závažnější problém s tou ženskou energií. Naštěstí kočičkám je to celkem jedno a  jejich zdravé sebevědomí tím určitě neutrpí. :-)

Kdo je Marion

Nebo, kdo by mohla býti Marion?

     Nejspíš dívka či žena. Ale klidně i muž... v dnešním virtuálním světě je vlastně možné všechno. Buďme každá jakou si přejeme být, kterou obdivujeme, se kterou se lze v pohodě kamarádit a v krizových chvílích alespoň vydržet.  

     Občas si tak vyletím z těla a mrknu se na sebe odshora. Jenom tak pro kontrolu, jestli se dá na mě koukat. Jestli to není až moc rychlá jízda nebo naopak uzívaná nuda. A víte, co si hlídám nejvíc? Ufňukanou Marion! Na tu obzvláště pozor, není v ní ani trošku pokory. A bez ní nic nefunguje.         

     Pokora neznamená neustálý pocit bezmezného štěstí, to není možné. Stačí být tady a teď. Nevzpomínat stále na minulost a nebát se budoucnosti. Protože minulost už stejně nezměníme a budoucnost si přece utváříme zde, ve své přítomnosti. Tak jí zůstávejme věrní :-)