Nepsala jsem už několik měsíců. Vůbec mě to netáhlo. V klidu a ráda jsem si přiznala, že doopravdy nic nemusím, když to tak necítím. Teď v mém druhém týdnu, kdy jsem ze dne na den zůstala z práce doma to vypadá, že budu mít nejspíš spoustu času, dokonce i na nějaké to psaní. Ale jednak se už asi třicet let nedokážu nudit, (i když bych někdy fakt chtěla), ale hlavně - o čase to přece není. Spíš o nutkání svěřovat světu svoje poznatky a uklízet si tak ve svojí vlastní hlavě. A těch nových a zajímavých poznatků je momentálně, díky té nečekané a nezvané návštěvě - nákaze, opravdu poměrně dost.
Vypozorovala jsem tři nejčastější otázky, které si většina z nás klade:
Proč to vzniklo a kdo za to může?
Mám dojem, že toto je vlastně neustálý a celkem zbytečný návrat do časů minulých. Když to zjednoduším, kdyby to přijít nemělo, tak to nepřijde. Tak proč se v tom vrtat? Komu tím prospějeme? Svému egu, protože když někoho obviním a najdu na něm vinu, chybu, špatnost, tak já budu automaticky lepším člověkem? 😎
Co si počít, když je teď všecko vzhůru nohama?
Tak to už je lepší otázka, protože se vztahuje k současnosti. Moudrý ví a méně moudrému napovíme, že je vždycky lepší řešit pouze a jenom přítomnost. Stejně dříve nebo později poznáme, že to byla jediná možná cesta. A proto se ptám dál: Když už jsem v této divné, neznámé a možná celkem blbé situaci, můžu z ní mít i nějaký prospěch? Jistě! V mém případě je to třeba vygruntovaný dům, upečený koláč, radost z toho, že nemusím pořád spěchat, mám čas na dětičky i na naše kočičky... zatím to ještě pořád oceňují. 😉 A taky si konečně dovolím mít více času jenom sama pro sebe. 😊Ale každý ať si doplní ty svoje osobní radosti těchto nevšedně všedních dní. 😉
Kdy to konečně skončí?
Kdy bude svět opět v "normálním chodu", nebo spíš "normálním běhu"? A toto je pro změnu dotazování na budoucnost. A bez křišťálové koule je taková otázka bezpředmětná. Někdy je lepší nechat se překvapit a být spíš takový pozorovatel. Až v tom klidu se dá totiž leccos zavnímat. A já jsem si tak trochu zavnímala, že konec může být právě tehdy, až toto všecko pochopíme. Že žádný boj, ani odpor a strach smysl nemají. I já jsem v prvních dnech nechtěla věřit, že svoji milovanou pracovnu zavřu a dostanu domácí vězení na dobu neurčitou. Taky mě jako první přepadaly myšlenky, že to teda ne, to mi nikdo nemůže zakázat! 😠Ale pak mě to trucování naštěstí přešlo a s tím přišla obrovská vnitřní úleva. Takže přeju vám všem: Mějte se co nejvíc uvolněně navzdory té velké spoustě omezení a nezapomeňte, že naši budoucnost si tvoříme každý sám a právě teď. Jedině tak můžeme postoupit zase o kus dál😇
 |
Všechno je dobré, všechno je zkušenost...
|
Žádné komentáře:
Okomentovat