Kéž naše děti nemají všechno

     V mém věku (45) už si občas dovolím bilancovat, jelikož mám  cosi za sebou 😉 Jako většina žen zastávám nemálo rolí, ale asi nejvíc se cítím být matka od čtyř dětí. Tzv. raný a pozdní sběr 😉 Možná bych ani tolik neporovnávala dobu před více jak dvaceti lety s dobou současnou, kdybych čím dál častěji nevrtěla nevěřícně hlavou nad některými čerstvými maminkami, kterým už přestávám rozumět. A proto přemýšlím, co je jinak a proč je to jinak.

     Když jsem se poprvé vdávala a čekala svoje první dítě, bylo mi 20 let. Ani na chvilku jsem nezaváhala, že by na tom nebylo něco v pořádku. Tak moc jsem se těšila na miminko! A holčička byla nádherná (samozřejmě 😊) a hlavně zdravá. Žili jsme od výplaty k výplatě a to už tak nádherné nebylo 😕 Přesto všechno jsem byla rozhodnutá nemít jedináčka a po třech letech jsem porodila syna. Byl to kluk jako buk a já jsem věděla, že to zvládnu. Dokonce i když jsem se později rozvedla, ani tehdy mě nenapadlo si zbytečně stěžovat, jak těžký úděl matky samoživitelky mě potkal. A začala jsem pracovat jako živnostník, tedy na svoje vlastní triko. Opět téměř bez peněz, ale věděla jsem, že to musím dát, protože jiná možnost v té chvíli ani nebyla. Nečekala jsem samozřejmě žádné závratné zisky, jenom jsme potřebovali zaplatit složenky a skromně si žít. Ano, nebylo to jednoduché a bylo  hodně stresující stále počítat. Ale navzdory pořekadlu Z hovínka bič neupleteš jsem ho pletla celkem pravidelně. Ovšem děti to tak nevnímaly a k mému překvapení mi svěřily až po letech, že to vůbec nebylo zlé období a že jim vlastně nic důležitého nechybělo 😀 Příběh zdaleka nekončí, vdala jsem se totiž podruhé.

      Ani jsem nestihla být dlouho sama bez muže a byla jsem tomu moc ráda. Bylo hezké nebýt hlavou rodiny. A zase jsme byli rodina úplná a přáli si být ještě úplnější a mít ještě další děťátko.  Tentokrát se nám to podařilo až na druhý pokus a o to šťastnější jsem byla. A vzápětí také v šoku, když mi doktor prozradil, že čekáme dva chlapečky 😮 Tolik radosti a těšení, tolik strachu a obav... a znovu jsem věděla, že budeme-li všichni zdraví, tak to prostě půjde. A kluci byli zdraví, ale nedonošení a v prvním půl roce celá moje měsíční mateřská  pokryla jejich speciální výživu. Takže zase těžké období a navíc s úvěrem  na opravu starého domku. Výživné od bývalého manžela nebylo v pozdějších letech vůbec pravidelné a jedna výplata všechno nespasí. Nezbývalo než pečlivě zvažovat a počítat každý nákup a modlit se, když přišlo vyúčtování za plyn nebo jakýkoliv nečekaný výdaj. A zase jsme to dali a nikdo hlady neumřel. Vrátila jsem se ke své práci, starší děti mívaly brigádu a nastolilo se úplně přirozené pravidlo, kdo může, tak přispěje.

     A proč to tady tak zdlouhavě vypisuju? Protože pozoruju dnešní "mladé" (30) maminky. Často vidím, že mají všechno. A hlavně chtějí všechno a vůbec nic si nedokážou odepřít. Chtějí kariéru i dítě, krásné bydlení a své vlastní auto a to všechno hned. A já jim to přeju. Ale proč, i když to mají, nejsou šťastné a stejně si pořád a znovu na něco stěžují? Chtějí miminko a už rok po porodu hledají chůvu na hlídání, aby se vrátily do práce. Potřebují perfektní kuchyň, ale i s kuchařkou nejlépe. Domácí práce je nebaví, i když díky technickým vymoženostem jí stále ubývá. Jestli to nebude tím, že už od dětství všechno měly a nic si nemusely zasloužit. Na nic si nemusely počkat, všechno bylo tak nějak automatické. Jak já jsem byla šťastná, když jsem dostala od někoho z rodiny plnou tašku obnošených dětských oblečků! Nebo když jsem jela poprvé s rodinkou  k moři! (i když jenom pod stan). Jak jsem každý den děkovala za to, že mám konečně  automatickou pračku! A dodnes umím být  za všechno vděčná. Nejvíce za to, že jsem neměla nikdy na růžích ustláno a nemohla jsem svým dětem splnit každé jejich přání. Jak mě život postupně učil nebýt líná a že vlastnoručně uvařený oběd vyjde vždycky levněji a je taky mnohem zdravější. Životní nezdary mě naučily pokoře a poznání toho, na čem doopravdy záleží a co je vlastně důležité. Že mít dobré vztahy s těmi nejbližšími je opravdu nejvíc, protože chvíle strávené pospolu se neomrzí na rozdíl od nákupů čehokoliv. A že si nemusím své potomstvo nechat vytetovat po těle, protože je mám všechny uložené v srdci. Ano, peníze jsou důležité a příjemné, jenom je potřeba si každý den uvědomit, že nikdo nemůže jenom brát. Musíme i dávat, protože co zasejeme, to si sklidíme a slova chci a potřebuji se musí pravidelně střídat se slovy nabízím a daruju. Jinak štěstí ani pšenka nikomu nepokvetou... a tak to je, i když se to některým určitě nelíbí. Kéž naše děti nemají všechno! Protože jenom tak mohou zažít opravdový pocit štěstí a hluboké vnitřní spokojenosti později v dospělosti. 😇

     Vy, kteří  máte podobné zkušenosti, můžete můj článek sdílet 😎 a vás, které jsem malinko pohoršila, prosím za prominutí. Doopravdy naplněný život vám všem  😘