"Mami, napiš o škole!" projevili přání ti moji kluci. Nooo tak to je teda docela těžká domácí úloha, pomyslela jsem si. A několik dnů jsem čekala, jestli toto téma, které je pomalu stejně horké jako politika, ve mně uzraje. Pak jsem se sama sebe zeptala, proč se mi zdá těžké psát o škole? Nejspíš proto, že vlastně nevím, z jaké pozice to chci rozebírat. Jestli ze strany rodiče, když jsem rodič, nebo z pozice žáka, když jsem byla kdysi dávno žákem a k tomu všemu se ve mě ozývá také krátká zkušenost z práce školní vychovatelky. Učení a škola je obecně složité téma asi právě proto, že se tam dnes a denně setkávají tři strany, tři názory, tři potřeby, které by se v ideálním případě měly shodovat. Ale ideální svět neexistuje a tak je to spíš menší či větší snaha najít společnou cestu. Navíc hlavní roli hrají děti a o to je to všechno daleko citlivější.
Jistě většinu z nás napadne, tak co, přece společným cílem je spokojené, vzdělané a vychované dítě! Uvnitř však cítíme, jak je to náročné. Být průvodcem dítěti v počátcích jeho života, nazývat to výchovou a doufat, že to nakonec celé nezmastíme... 😏 Samozřejmě jsou mezi námi všemožní odborníci, speciální pedagogové, koučové a rodinní terapeuti, kteří nabízejí svoji pomoc. Jejich metody se mnohdy velmi liší a názory rozcházejí. Každopádně bude lepší vybrat si na pomoc člověka se zkušenostmi z praxe a se zdravým selským rozumem. A zároveň takového, jehož přístup nám není tak úplně proti srsti. Teprve potom se s ochotou necháme nasměrovat. Je úlevné si říct, že na nic nemusíme být sami a já jsem se většinou, díkybohu, setkala s učiteli, kteří měli zájem komunikovat a hledat společné řešení. A každé takové společné řešení je totiž malé vítězství, které nás všechny vzájemně obohatí, pokud je to vítězství bez boje.
Možná jsem si původně myslela, že budu psát o alternativních školách a způsobech výuky, ale nakonec se mi to nezdá tak úplně podstatné. Vždyť všechno je v první řadě o lidech. Vždy a všude se potkáváme s těmi, kteří nám vyhovují méně či více a zjišťujeme to už jako žáci jedné společné třídy. Už tam se učíme komunikovat, vyjít spolu a učit se řešit problémy. A to je ta jediná jistota, kterou máme. Vždycky bude co řešit. Protože bude-li jednoho dne vyřešeno, my už tu nebudeme. Tak se doporučuju nedivit, že je tu pořád něco 😉
Já si ráda poslechnu povídání dětského psychologa Marka Hermana. Je to odborník, který mluví s láskou, srozumitelně a jednoduše a je pohlazením pro duši každé maminky, ale i táty nebo kantora. Mluví z praxe a mluví tichým klidným hlasem a i toho je potřeba si všímat. Protože pravda nikdy nemusí křičet. Lež je ta, co se musí silou obhajovat, ale dobro a pravda bývají potichu.
Kluci, asi jste si článek o škole představovali úplně jinak. Možná jste čekali nějaké veselé příhody ze školních lavic. Tak příště se pokusím, aby to byla větší sranda a menší rozumování. V jednom mi ale určitě dáte za pravdu, a to je skutečnost, že i vy sami máte rádi učitele, kteří mají ve třídě pořádek a přitom na vás nemusí křičet. Tomu se říká přirozená autorita a ta je ve školách opravdovým pokladem.
Žádné komentáře:
Okomentovat