Ideální práce

Dřina nebo zábava?

     Pod slovem práce či zaměstnání si každý z nás představuje něco jiného. Pro někoho je to každodenní rutina, o které radši ani moc nepřemýšlí, pro jiného dřina, bez níž by se klidně obešel, kdyby nebyla jeho obživou. Ale naštěstí se najde nemálo těch, pro které je jejich práce zábava a potěšení zároveň. Samozřejmě ti poslední jmenovaní se mají nejlépe. Daří se jim dobře, a to nejenom kvůli penězům,  které mohou utrácet, ale především proto, že je baví si své peníze vydělávat.   Často mě napadá otázka, jestli má každý takovou možnost?  Nebo pouze někteří  vyvolení zažívají při své práci spokojenost? Přála bych všem, aby v životě mohli dělat to, co je baví. Hned by byl celý svět krásnější. Jak to ale zařídit?    

Existuje ideální práce?

     Samozřejmě je nejprve potřeba zjistit, jaký obor nás láká a ve kterém se  cítíme jako rybky ve vodě. To už by snad každý měl v určitém věku vědět. Jenomže pouze toto nestačí. Není to až tak jednoduché, jak nás občas přesvědčují zastánci pozitivního myšlení. Jenom přání a plány nestačí. A zároveň tady nechci  v žádném případě rozebírat pořekadla typu "Bez práce nejsou koláče" a "Procvičování dělá mistra". To si každý z nás určitě uvědomuje. Ano,  je  naprosto v pořádku jít si za svým snem  a dosáhnout ho. Ovšem to je pořád ten ideální stav, který se nemusí každému poštěstit a určitě ne na první pokus.  Často  to jde totiž hooodně ztuha. 😕 Okolnosti nemusí být nakloněny našim plánům a samozřejmě se objevují taky překážky, které nás odrazují. V tomto případě je nejrozumnější přestat tlačit na pilu a nežít jenom pro  tu budoucí "ideální práci". Raději si začít  užívat  (mnohdy docela trnitou) cestu, která nás k ní možná přivede. Někdy je nejlepší  si počkat, až to všechno tak  nějak samo uzraje a možná nám nakonec spadne z nebe  o dost zajímavější nabídka.        

Nelajdačit, ale tvořit 

     Milovat a dělat práci, která nás baví je totiž náramně  jednoduché. Mnohem větší výzvou je oblíbit si a dělat to, co nás  rozčiluje a otravuje.  Jde  to?  No, mě, když něco nebaví  a udělat to opravdu musím, tak si k tomu snažím připravit co nejhezčí podmínky, jako jsou oblíbená muzika, oblíbená sušenka, voňavá svíčka.... 😉 Ať je  okolo mne hezké a přívětivé prostředí a dobrá energie, díky které změním úhel pohledu na věc.   Když se totiž hluboce zamyslím, často zjistím,  že  moje odmítání a odkládání určité činnosti pouze zbytečně prodlužuje celou proceduru, která by byla dávno a bez problému hotová.   A taky ráda hledám a nacházím pozitiva navíc, jež mi odvedený úkol  přinese a tím se snažím ze sebe vypudit tu mrchu prokrastinaci. Úplně  každá práce totiž může mít užitek nejenom primární, ale i sekundární. Např. při úklidu skříňky můžeme zároveň něco zajímavého poslouchat a když venku skládáme dřevo do hraniček, tak si vlastně užíváme  čerstvého vzduchu.  Takže  jak si to uděláme, tak to potom máme. Je každopádně zábavnější být tvůrci a pány svých situací než leniví a znudění lajdáci (chcete-li prokrastinátoři).      

Koho má vesmír v oblibě?     

     Věřím, že pokud  začneme vnímat svoji práci jako radost, je to ukázka naší nekonečné vnitřní svobody a hluboké pokory. A takové lidi má vesmír nejraději a  docela dost  jim nadržuje 😏 Udělá všemožné, aby je podpořil v jejich plánech a touhách. Proto se učme mít rádi nejenom krásu, ale i ošklivost, nejenom zdraví, ale taky občasnou nemoc. Nejenom slunečné soboty a neděle, ale i pochmurné a nevlídné pondělky. Není to snadné, ale všechno to, co má mít  trvalejší hodnotu, tak úplně jednoduché  nebývá. A navíc  jsem přesvědčena, že vede-li jakékoliv počínání k našemu osobnímu růstu a okolnímu prospěchu, vždycky to nakonec dobře dopadne. Nadarmo se neříká, že jenom čas ukáže, byl-li to flirt, nebo se zrodila opravdová láska. A to platí i v případě našeho vztahu k práci. Protože jaký vztah k ní máme, takový ho máme  k životu. Je tedy pro všechny na sto procent výhodné svou práci milovat a užívat si každou činnost, pro kterou jsme se rozhodli. Budeme-li opravdoví a vděční, budeme zároveň i šťastní. A šťastní lidé jsou lidé oblíbení, protože září. A jejich světlo nám ostatním dělá mooooc dobře. 😊

Tajemstvím úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, 

ale nacházeti zalíbení v tom, 

co právě děláme.

     

Mám se rád..... nemám se rád....

 Kontraindikace:    

     Článek není určený osobám, které nemají potřebu ani zájem na sobě cokoliv změnit, něco si odříct, či obětovat. Buď již dosáhli skutečného stavu osvícení,   nebo si naopak užívají  pasivní život v sebelítosti a čekání na zázrak.  

Nejenom věřit, ale taky dělat zázraky

      Sebeláska..... snad nejvíce omílané slovo v oblasti seberozvoje a cesty za štěstím. Jenomže být spokojený a  v pohodě s druhými lidmi je opravdu závislé na tom, jestli jsme spokojení sami se sebou. Na slogany  typu Miluj sám sebe a trendy pořekadla o tom, jak být šťastný za každou cenu však narážíme dnes a denně na každém kroku, a to už pak člověka přestávají bavit. Mě především nebaví poslouchat mudrlanty, kteří podle toho stejně nežijí. Teorie je přece na nic, když se neuvede do praxe. Já nevěřím, že se mi splní přání, když o něm budu jenom mluvit.     

Fungují pozitivní afirmace?

     Můžu si stokrát za den opakovat do zrcadla afirmace o tom, jak jsem nejlepší,  jak moc mi to sluší a že se mám hezky na světě, ale když to tak v dané chvíli nebude, stejně tomu jen stěží uvěřím. Moje vnitřní nastavení může být totiž v rozporu se vším, co si nalhávám. Těžko se začnu cítit jako superženka jenom proto, že si to opakovaně píšu nebo pravidelně recituji, a ani nacvičený  úsměv před zrcadlem mi v tom nepomůže.  Pokud si tak nepřipadám, nebudu to vysílat a sebe ani svět v žádném případě neoklamu. Díkybohu že ne!

Člověk bez nápadu je jako tělo bez duše

    Vesmír totiž potřebuje pohyb, změnu, plynutí, vývoj, prostě život. A ten nebude, když si nasadíme masky a začneme se planě konejšit, vychvalovat a žít si v tomto vyumělkovaném světě šťastně až do smrti.  Byla by to nuda a žádné skutečné štěstí. Radostného člověka poznáme podle toho, že je aktivní.  Když dostane nápad, jde s ním něco  udělat. A každá sebemenší realizace na  sebe nabaluje další a další nápady.  Nevadí, že jsou některé z nich nepoužitelné, vždyť přijde spousta jiných.  Všechna naše rozhodnutí (i ta nesprávná) mají svoji důležitost.

Naše jedinečnost je jedinečná

     Užívejme si to, že  každý z nás je jedinečná bytost, a tak i naše životní cesty jsou rozdílné. Pestrobarevný svět je přece mnohem zábavnější, a proto se nechtějme nikomu podobat a s nikým porovnávat. Buďme nejlepší sami pro sebe, jenom tak se budeme mít ze srdce rádi😊

Všechno jde, když se doopravdy chce     

     Je velké umění si stav vnitřní spokojenosti udržet. Nejspíš se zase stane něco, co naši sebehodnotu rozkolísá a donutí nás  jít do akce.  V takovém případě si vyhrňme rukávy a dejme se do práce.  A taky  nohavice, ať se můžeme vydat na cestu (citáty o pozitivním myšlení si přibalme s sebou do baťůžku 😉). Pro snadnější cestu si nedávejme cíle příliš vzdálené, ale ve svých plánech buďme hodně umanutí, svéhlaví, tvrdohlaví a neústupní.   Žádné stížnosti, že nemáme dobré podmínky! Důležité je pouze odhodlání učinit změnu, jít do toho po hlavě a těšit se na výsledek. Ať se máme za co pochválit!

Kdo se bojí, nesmí do světa

     Jestliže naším počínáním nikomu neublížíme,  nemáme se čeho obávat. Jsme tvůrci vlastního štěstí a  svojí vědomou vnitřní či vnější proměnou lze jedině zbohatnout o nové zkušenosti a nečekané zážitky.   A  bohatství finanční? I to  může být pro někoho plán k seberozvíjení, proč by ne. Jenom je potřeba, aby  dotyčného bavila  i ta cesta k penězům, nejenom cíl samotný.  Ale to už je  na jiný článek.

     

     Toš ať se máme, tak jak  sami chceme, hlavně pro to něco udělejme. 

Přeju nám po cestě hodně úspěchů, co nejméně pochybností o sobě a kopretiny už trhejme jenom do vázičky 😇

     

Ženo, kuš, dneska vaří muž

     Rozhodla jsem se probrat a podrobně rozebrat, jaká pozitiva může přinést  situace muže u sporáku. A hned na začátku musím zmínit, že se nejedná o profesionálního kuchaře, ani o takového, který je v kuchyni častěji než jeho manželka. Je to víceméně  normální chlap, jehož občas přepadne touha po vaření s výsledkem šokovat všechny, kteří to ochutnají. Žádný jiný přívlastek než vynikající si pro své jídlo ani nepředstavuje.😊 Ráda bych vám, ženy,  předala pár rad a tipů a podělila se tak  o své osobní poznatky z této oblasti.

1. Nikdy nebraňte svému muži ve vaření

     Naopak mu poděkujte, že vám umožní si alespoň jednou za čas od vaření odpočinout a pověnovat  se sobě. Doporučuju dát si kávičku a listovat  avonem nebo jiným ženským časopisem. Nedělejte nic náročného, bude vás totiž vyrušovat častým doptáváním.  Hlavně ať se  cítí smysluplně a možná i důležitě.  Jenom zkuste uvěřit tomu, že v budoucnu bude při přípravě jídla zcela samostatný.

2. Buďte mu nablízku, ale ne s ním v kuchyni

     To platí, pokud je to  kuchtík začátečník. Nedoporučuju vám odjet mimo město, protože byste stejně neměla klid. Volal by jistě i několikrát. Ve vašem království se tolik neorientuje a bude hledat všechno možné.  Ovšem zůstat s ním v kuchyni? To taky není dobrý nápad. Zvláště pokud máte tendence ho komandovat a poučovat. Tím nikomu neprospějete.

3. Komunikujte s manželem jako s šéfkuchařem, vy jste pouhá děvečka

     Jestliže se v kuchyni přece jenom z jakéhokoliv důvodu objevíte spolu, vy buďte submisivní. Máte jedinečnou  možnost zkusit si roli instrumentářky, která asistuje lékaři při operaci. Např. vyhrnout mistrovi rukávy, podat, přinést či přidržet to a tamto. Mistr to jistě ocení.

4. Využijte dobu, kdy se to vaří nebo kyne samo a proveďte zběžný úklid

     Jde-li o náročnější a delší přípravu, je lepší poklidit alespoň část špinavého nádobí, protože muži obvykle průběžně nic nesklízí, neumývají, ani nečistí. Jsou to přece šéfkuchaři.😀Váš (samozřejmě že váš) závěrečný úklid kuchyně bude potom o něco rychlejší a jednodušší.

5. Pochvalte ho

     Ano, pochvala je důležitá, ať už to dopadne jakkoliv. Ovšem ve většině případů to dopadá dobře a všichni jsou spokojení. Měl přece tak šikovnou asistentku.😉 A muži, kteří vaří výjimečně, si to užívají, takže jídlo pak bývá opravdu moooc dobré.😋

6. Nechejte si pro sebe skutečnost,  že když  vaříte oběd vy, děláte současně ještě tři jiné činnosti.

Škvarkové pagáčky umí můj muž znamenitě :-)

     

Kéž naše děti nemají všechno

     V mém věku (45) už si občas dovolím bilancovat, jelikož mám  cosi za sebou 😉 Jako většina žen zastávám nemálo rolí, ale asi nejvíc se cítím být matka od čtyř dětí. Tzv. raný a pozdní sběr 😉 Možná bych ani tolik neporovnávala dobu před více jak dvaceti lety s dobou současnou, kdybych čím dál častěji nevrtěla nevěřícně hlavou nad některými čerstvými maminkami, kterým už přestávám rozumět. A proto přemýšlím, co je jinak a proč je to jinak.

     Když jsem se poprvé vdávala a čekala svoje první dítě, bylo mi 20 let. Ani na chvilku jsem nezaváhala, že by na tom nebylo něco v pořádku. Tak moc jsem se těšila na miminko! A holčička byla nádherná (samozřejmě 😊) a hlavně zdravá. Žili jsme od výplaty k výplatě a to už tak nádherné nebylo 😕 Přesto všechno jsem byla rozhodnutá nemít jedináčka a po třech letech jsem porodila syna. Byl to kluk jako buk a já jsem věděla, že to zvládnu. Dokonce i když jsem se později rozvedla, ani tehdy mě nenapadlo si zbytečně stěžovat, jak těžký úděl matky samoživitelky mě potkal. A začala jsem pracovat jako živnostník, tedy na svoje vlastní triko. Opět téměř bez peněz, ale věděla jsem, že to musím dát, protože jiná možnost v té chvíli ani nebyla. Nečekala jsem samozřejmě žádné závratné zisky, jenom jsme potřebovali zaplatit složenky a skromně si žít. Ano, nebylo to jednoduché a bylo  hodně stresující stále počítat. Ale navzdory pořekadlu Z hovínka bič neupleteš jsem ho pletla celkem pravidelně. Ovšem děti to tak nevnímaly a k mému překvapení mi svěřily až po letech, že to vůbec nebylo zlé období a že jim vlastně nic důležitého nechybělo 😀 Příběh zdaleka nekončí, vdala jsem se totiž podruhé.

      Ani jsem nestihla být dlouho sama bez muže a byla jsem tomu moc ráda. Bylo hezké nebýt hlavou rodiny. A zase jsme byli rodina úplná a přáli si být ještě úplnější a mít ještě další děťátko.  Tentokrát se nám to podařilo až na druhý pokus a o to šťastnější jsem byla. A vzápětí také v šoku, když mi doktor prozradil, že čekáme dva chlapečky 😮 Tolik radosti a těšení, tolik strachu a obav... a znovu jsem věděla, že budeme-li všichni zdraví, tak to prostě půjde. A kluci byli zdraví, ale nedonošení a v prvním půl roce celá moje měsíční mateřská  pokryla jejich speciální výživu. Takže zase těžké období a navíc s úvěrem  na opravu starého domku. Výživné od bývalého manžela nebylo v pozdějších letech vůbec pravidelné a jedna výplata všechno nespasí. Nezbývalo než pečlivě zvažovat a počítat každý nákup a modlit se, když přišlo vyúčtování za plyn nebo jakýkoliv nečekaný výdaj. A zase jsme to dali a nikdo hlady neumřel. Vrátila jsem se ke své práci, starší děti mívaly brigádu a nastolilo se úplně přirozené pravidlo, kdo může, tak přispěje.

     A proč to tady tak zdlouhavě vypisuju? Protože pozoruju dnešní "mladé" (30) maminky. Často vidím, že mají všechno. A hlavně chtějí všechno a vůbec nic si nedokážou odepřít. Chtějí kariéru i dítě, krásné bydlení a své vlastní auto a to všechno hned. A já jim to přeju. Ale proč, i když to mají, nejsou šťastné a stejně si pořád a znovu na něco stěžují? Chtějí miminko a už rok po porodu hledají chůvu na hlídání, aby se vrátily do práce. Potřebují perfektní kuchyň, ale i s kuchařkou nejlépe. Domácí práce je nebaví, i když díky technickým vymoženostem jí stále ubývá. Jestli to nebude tím, že už od dětství všechno měly a nic si nemusely zasloužit. Na nic si nemusely počkat, všechno bylo tak nějak automatické. Jak já jsem byla šťastná, když jsem dostala od někoho z rodiny plnou tašku obnošených dětských oblečků! Nebo když jsem jela poprvé s rodinkou  k moři! (i když jenom pod stan). Jak jsem každý den děkovala za to, že mám konečně  automatickou pračku! A dodnes umím být  za všechno vděčná. Nejvíce za to, že jsem neměla nikdy na růžích ustláno a nemohla jsem svým dětem splnit každé jejich přání. Jak mě život postupně učil nebýt líná a že vlastnoručně uvařený oběd vyjde vždycky levněji a je taky mnohem zdravější. Životní nezdary mě naučily pokoře a poznání toho, na čem doopravdy záleží a co je vlastně důležité. Že mít dobré vztahy s těmi nejbližšími je opravdu nejvíc, protože chvíle strávené pospolu se neomrzí na rozdíl od nákupů čehokoliv. A že si nemusím své potomstvo nechat vytetovat po těle, protože je mám všechny uložené v srdci. Ano, peníze jsou důležité a příjemné, jenom je potřeba si každý den uvědomit, že nikdo nemůže jenom brát. Musíme i dávat, protože co zasejeme, to si sklidíme a slova chci a potřebuji se musí pravidelně střídat se slovy nabízím a daruju. Jinak štěstí ani pšenka nikomu nepokvetou... a tak to je, i když se to některým určitě nelíbí. Kéž naše děti nemají všechno! Protože jenom tak mohou zažít opravdový pocit štěstí a hluboké vnitřní spokojenosti později v dospělosti. 😇

     Vy, kteří  máte podobné zkušenosti, můžete můj článek sdílet 😎 a vás, které jsem malinko pohoršila, prosím za prominutí. Doopravdy naplněný život vám všem  😘

Proč bychom se nepostili

     Proč bychom se nepostili? No, protože je to docela nepohodlné 😉 Momentální předvelikonoční půst znamená odřeknout si zábavu, hodování na oslavách, ale i nejrůznější sladkosti, které  jsou pro děti i dospělé každodenním zlozvykem. Já to zkouším, uskromňovat se až do velikonoc. A ne  kvůli tomu, že jsem tak vzorná křesťanka, ale proto, že tuším, jak to mému tělu prospěje. Vždyť i podle čínské medicíny je v měsíci březnu oslaben žlučník a v dubnu játra. Na začátku jara zkrátka úplně všichni potřebujeme nabrat co nejvíce energie a to je důvod, proč bychom své tělo neměli zatěžovat zbytečným trávením. Žádná velká věda, že?  Až na to, že jsme si na nadbytečnou konzumaci tak hrozně zvykli, že nám pak těch čtyřicet dnů lehkého odříkání činí docela potíže. Nečte se to dobře, ale všechny civilizační choroby jsou vlastně syndromem blahobytu. A můžeme to svádět na dědičnost, samozřejmě, ale líp nám v tom stejně nebude.  

     S kamarádkami často probíráme zdravou stravu. Vidím a slyším kolem sebe spoustu názorů co a jak jíst a mnozí to berou opravdu velmi vážně a nechávají si zasílat jídelníčky, krabičky s jídlem a denně počítají kalorie. Jenomže já si pořád myslím, že ve skutečnosti každý z nás moc dobře ví, co mu dělá a nedělá dobře a jaká je jeho míra. Může se však stát, že nám naše tělo postupem času přestane tyto  signály dávat. Nebo  jsme je spíše zapomněli vnímat a neposloucháme, co nám naznačují. A v tomto případě jsou půsty (chcete-li detoxikační kůra 😉) jediná možnost, jak se k sobě navrátit. Odlehčené trávení  rovná se odlehčené žití. Dáme tím prostor své intuici, která se může zase konečně  projevit. Jídlo by nemělo být problém, ale ani žádná parádní zábava. Mělo by nám doplnit životní energii, ale ty opravdu nezapomenutelné zážitky si navozujme raději při jiných příležitostech, než je konzumování čehokoliv. Také si pečlivě vybírejme s kým a jak jíme. Já osobně mám největší problém s tím, že si jídlo neumím vychutnat a jím nejčastěji ve spěchu. Jsem schopná u toho dělat další dvě jiné činnosti a v tom případě můžu mít na talíři klidně super potraviny a stejně mi prospívat nebudou. Tak se těším, že už budu co nejvíce  stolovat venku a bez telefonu v ruce. 

     Jsme dospělí a žádná jiná autorita nám nemusí plánovat jak si máme uspořádat svůj jídelníček, svůj den, svůj život. Co někomu chutná a dělá dobře, jiný to může mít zrovna naopak. A pokud si opravdu občas, co se potravin týká, nevíme rady, vraťme se v čase o minimálně sto let zpět a to, jak jedly naši prapředci je dobrý a jednoduchý návod. Dnešní doba má však také své výhody. Okamžitě "vygooglíme" recept, najdeme dokonce skvělé motivační video o vaření a poměrně lehce seženeme většinu surovin. Jenom při tom nezapomínejme na náš zdravý selský rozum, to je ten nejlepší kouč na světě.

     A co je nad tím vším? Buďme šťastní... s jídlem i bez něj. Věřím, že ten první špekáček, který si na zahradě opečeme se svými blízkými, bude jistě našemu tělu příjemnější než nóbl salát, možná se zdravou bio zeleninou, ale  naházený do žaludku ve stresu.

     Tak já se jdu domluvit  s klukama na "bezkokinový" měsíc a budu doufat, že mě nikdo až do velikonoc nepozve na žádnou oslavu. Lehké trávení vám všem a voňavé jaro !😊

O laskavosti a vlkovi z pohádky

     Středy odpoledne trávím s dětmi. Cvičíme.  Je nás hodně a  taky je hodně veselo. Vymýšlíme blbosti, protože ty ony můžou 😃 Nedávno jsme  cvičili na pohádku O červené Karkulce. Když byla pohádka u konce a myslivec se jal rozpárat vlkovi břicho, napadla mě tak trochu sarkastická poznámka: "chudák vlk" a čekala jsem reakce typu: "však on si to zasloužil, byl přece zlý!" Ale přišlo nečekané překvapení, protože bez jakéhokoliv zaváhání jedna holčička vyhrkla: "vždyť on tam potom s nima bydlel a měli se dobře!" a ostatní děti souhlasně přikyvovaly! Musela jsem se pousmát a poděkovat za tak srdečný závěr. Jsou ti  školkaři úžasní. Ta jejich upřímná laskavost a vřelost! Navzdory pohádkám, které nám všem odjakživa rozdělují svět na dobro a zlo, černou a bílou, bytosti buď hodné, anebo špatné, hezké, nebo ošklivé. A co je mezi tím? Já myslím, že tam je právě úplně všechno. Někde všude okolo musí existovat i ty ostatní barvy, vlastnosti a podoby světa. Malé děti to dobře vědí.  I my jsme to věděli, jenom jsme si časem zvykli na to, že nás stále někdo poučuje, zařazuje, hodnotí a rozděluje (dokonce i jakýkoliv psaný text obsahuje spoustu čárek a téměř žádné pomlčky 😔)  

     A pak později v dospělosti zažíváme pocit, že nám k tomu rozumování přece jenom něco chybí. Že pouhé logické vysvětlení a rozlišování nás neuspokojí.  Jak je často opravdu příjemnější a jednodušší se nad každou situací malinko povznést a podívat se na ni s laskavým pochopením a  empatií. Protože upřímná srdečnost  přece nikdy nic nepokazí a milý úsměv přijde  pokaždé vhod. Jistěže jsou chvíle, kdy se zlobíme, jenom, prosím, ať nám to netrvá celou věčnost. Děti si taky svoji zlost v sobě nikdy dlouho nepěstují.

     Závěr? Ano, jsem tam od toho, abych  ty malošky něčemu naučila, ale zároveň i oni jsou pro mě zajímavá škola. Např. nikdy nepřestanu obdivovat cvičenky- parádnice, které i v tělocvičně chtějí být za princezny a  ta  jejich krásná tylová sukýnka jim nepřekáží ani na žebřinách 😮 Perfektní ukázka toho, jak zůstat dámou za všech okolností.  A  tak mě hodně moc těší společnost tolika  malých - velkých učitelů. 

     Jedno je jisté.  Laskavý přístup nikoho nic nestojí ale pouze a jenom obohacuje. A jestli nám není někdo sympatický, tak nemáme povinnost se s ním sbližovat, ale ani žádné právo ho odsoudit. Zkrátka zůstávejme nad věcí, protože člověk naplněný zlobou a nenávistí se cítí stejně blbě jako ten vlk s plným břichem kamení.  

PS: Tylovou sukýnku už mám objednanou  😌

 

Jóga se necvičí, jóga se prožívá

     Celkem dlouhou dobu cvičím a vedu lekce pilates. Mám toto cvičení mooooc ráda a určitě  mu zůstanu navždy věrná. Je opravdu vhodné, výživné a důležité pro všechny. Je to  ladnost i pevnost, síla i protažení.  Většina z nás určitě ví, že pilates vychází z jógy a má s ní tedy hodně společného. A toto byl ten důvod, proč jsem se o jógu vždycky tak trošku zajímala. Ale pokaždé, když jsem se o ni začala pokoušet a rozumem pochopit jak to vlastně je, vždycky jsem byla nakonec docela zklamaná. Většina pozic byla krajně nepohodlných, připadala jsem si, že se víc trápím, než zdravě cvičím. A pokaždé jsem to v sobě uzavřela, že to  asi není nic pro mě. Ale zase po čase mě to začalo znovu lákat a tak se to opakovalo několik let.

    Dneska vím, že je to také a hlavně o lektorovi, který nás svojí hodinou provází. Je potřeba, aby nám byl blízký a jeho vedení s námi tak  nějak přirozeně souznělo. Pokud tomu tak není, můžeme si hodinu sice odcvičit, ale ne prožít. A jóga se musí prožít! Jsem šťastná, že jsem si  před více jak rokem našla  svoji Učitelku Juditu B. a začala konečně vnímat svoje tělo ne jenom v rovině fyzické, ale i energetické. Není snadné to popsat, ale jakmile józe dovolíte, aby s vaším tělem spolupracovala, je to úplně jiné, než když se snažíte a snažíte a snažíte... dostat do pozic, které jsou tělu vlastně docela nepříjemné. Já ani přesně nevím, jak to v tom těle v té chvíli funguje a proč tomu tak je. Já jenom den za dnem zjišťuju, že mě to celé hezky a nenápadně proměňuje. A to mi stačí, nepotřebuju o tom rozumovat. Kdo bude chtít, najde si literaturu a může studovat. Ale to je jenom teorie, která se bez praxe lehce zapomene. Ovšem pocity, které se dostaví, když jógu žijeme, jsou nezapomenutelné. Jóga mění pohled na svět a především na sebe sama. Naučí nás vidět nejen očima a rozumem, ale i srdcem. Vím, že je to zatím jenom zlomek toho, co mi dosud ukázala a i za to děkuju. A trochu se stydím, že pořád neumím ty svoje splašené myšlenky ukáznit a že nejóguju každý den 😟

     Co je tedy potřeba si hned na začátku praxe uvědomit?  Já myslím, že hlavně to, že nelze být v pozici a cítit se hnusně a naštvaně, protože mi to třeba nejde. Nelze praktikovat jógu s myšlenkou "už aby to skončilo..." A to z jednoho prostého důvodu: To, jak cvičíme a jak se v tom cítíme je totiž odrazem  našich skutečných životů. Jestli chci žít šťastně a být půvabná, musím se tak nejdřív cítit. Nežijeme tak, že někdy příště bude líp, nebo dokonce, že líp už bylo!? Líp je totiž právě teď 😉 Jen je potřeba se podle toho nastavit, nejdříve vnitřně a potom i to tělo. 

     Často se mě moje cvičenky ptají, jaký je tedy rozdíl mezi pilates a jógou z hlediska fyzické náročnosti? Mám k tomu takový svůj poznatek. Pilates je sice uvědomělý a kontrolovaný, ovšem je v pohybu  a dá se trochu šidit. Proto se může jevit jako jednodušší. Kdežto jógové ásany, ty už  nikdo neošidí, protože v nich setrvává určitou dobu. A proto je už i jóga pro začátečníky náročnější, zvláště pro netrpělivé povahy, mezi které já také patřím. A toto je poselství, které mi jóga přináší: "Nespěchej, všechno má svůj čas."  

     Přeju vám, pokud se rozhodnete podlehnout józe, ať i vy najdete to svoje poselství, které je vždycky k vašemu užitku, okolní spokojenosti a dobrému živobytí 😊