Ano, ano, všichni se na Fb chlubíme. Chlubíme se rádi, chlubíme se často a celkem pravidelně. Proč vlastně? Kde se v lidech bere taková potřeba na sebe upozorňovat? Je to vůbec zdravé a komu to prospívá?
Z posledních průzkumů a komentářů všech možných psychologů a odborníků vyplývá, že to svědčí o našem nedostatečném sebevědomí, neumíme žít přítomností, Facebook nám nahrazuje skutečné přátele a na sociálních sítích jsou mnozí opravdu závislí. A já s nimi do určité míry souhlasím, protože chápu, že virtuální svět nelze brát jako skutečný a internet není modla. Ale co se obecně techniky týká, je vždycky dobrý sluha, ovšem špatný pán.
Jestliže nás opravdu baví a naplňuje to, co ve skutečnosti každý den prožíváme, proč bychom se tím nepochlubili? Za pravdu netřeba se stydět. Samozřejmě by mě ještě před pár lety nenapadlo, jak rádi budeme vytrubovat do světa i tak banální činnosti jako je uvaření oběda, vymalování obýváku nebo procházka se psem. No je to malinko absurdní, ale dnes jsem si uvědomila, že to má také svoje pozitiva. My se totiž nechlubíme pouze druhým, ale hlavně sami sobě. Sami sobě si předvádíme, jak jsme na tom. Chválíme se, jak jsme šikovní, jak jsme to všechno zvládli a jak jsme si to užili. Zkrátka takové zhodnocení dne, který pro nás nebyl a není úplně samozřejmý. A to je hezké a pokorné zároveň.
Proto je vlastně trochu jedno, kolik laiků dostaneme. Důležitý je ten vnitřní "od nás pro nás" a pokud se náš příspěvek zalíbil ještě někomu dalšímu, je to pochvala navíc. Potřeba sdílet je člověku přirozená právě tak, jako jeho svobodná vůle, a proto je jenom na nás, co si prohlížíme a co komentujeme. Přiznám se, že jsem fanynka příspěvků pozitivních, veselých a moudrých a takových není nikdy dost. Protože čím se budeme většinu času obklopovat, to si kolem sebe budeme vytvářet. A tomu ze srdce ráda věřím :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat