Žena je láska, a proto mosty nepálí

     Ano, žena je láska... a když to někdo nechce vidět, je to jeho škoda. Tak jednoduché to je... (?)

     Obecně nám ženám dlouho trvá, než si  uvědomíme, že tu nejsme jenom pro druhé. Jsme vlastně už od dětství naprogramované mít rodinu, být vzorné manželky a maminky a většina z nás po tom  také odjakživa ze srdce toužila a  stále touží.  Jisté je, že žena-matka dokáže pro  pro klid v rodině zvládnout téměř cokoliv. Nepřeje si vlastně nic jiného, než aby byli všichni spokojení. Spokojení s ní a vedle ní. Ovšem toto je přání velice ošemetné! Co když se stane, že někdo v naší  rodině spokojeností neoplývá? Můžeme mít potom pocit, že si nás vlastně  neváží, bere všechno tak nějak samozřejmě nebo dokonce s kritickou výtkou? Vždyť pak ta naše, klidně i mnohaletá snaha o perfektní zázemí, byla zbytečná!? A tak hledáme, kde jsme udělaly chybu? Jednodušší by bylo ukázat prstem na někoho jiného, ovšem ani to nám klidný spánek a relax nepřinese. Jsme z toho utahané a   místo na meditaci jsme zralé spíše na medikaci :-)

Nad každým mrakem je modré nebe.

     Vidím, že se usmívám, to znamená, že nic moc závažného neřeším, jenom mě občas doma naštvou :-) Já vím, že to tak máme někdy všechny, ale to neznamená, že nás to trápí míň. Navíc každá z nás má život trochu jiný a proto žádný jednotný návod, jak to vyřešit, neexistuje.  Jediné, co se mi osvědčilo, je, že se zastavím, abych si stihla všimnout, že všem okolo nejspíš  jenom dávám a nic si zpátky neberu a tak prostě a jednoduše uberu. A začnu dávat především sobě. Mám ráda své blízké ale sama sobě jsem si přece jenom nejbližší. A taky je dobré najít odvahu to tomu svému "spolubydlícímu" či "spolubydlícím" v klidu sdělit.. Jak to mám a jak se cítím.  Zvláště muži jsou hlavy dubové a těžko si něco vydedukují sami!

     Milé ženy, pojďme se bez výčitek rozmazlovat, přistupujme s láskou samy k sobě a jestliže na nás okolí občas zapomíná,  nemějme jim to za zlé, nepanikařme a mosty raději nezapalujme. Mohly bychom ublížit zase a především samy sobě. Zbrklost a unáhlenost nebývá ta správná cesta a žena-pošuk nemůže být přece  láskou. Chci věřit, že ta občasná zklamání jsou  jenom taková připomenutí shora, abychom samy na sebe nezapomínaly. Nezapomínaly, že jsme skvělé a nikým nahraditelné. Protože právě ta  naše laskavá péče dělá rodinu rodinou. 

     Tak se mi zase ulevilo a pokud i některé z vás, budu ulevena o to více. A příště chci napsat  něco o józe, docela s tím výše napsaným souvisí. Jako ostatně všechno se vším. A navíc je jóga velice velice trendy :-)

PS: Díx moc, pokud jste dočetly(i) až sem a ráda uvítám také vaše komentáře, názory, nápady a hlavně rady do života :-)

Štěstí

     Opět nový rok, tentokrát 2019.... že bychom byli zase o rok moudřejší? Šťastnější? Souvisí to spolu? Těžká otázka. Ovšem co spolu souvisí, a to stoprocentně, je štěstí a zdraví. Nemocný člověk nebývá šťastný a ten, kdo je doopravdy šťastný, nemůže nikdy onemocnět. A to je veliká pravda.

     Jak tedy být šťastný? Jde to jedinou cestou. Cestou opravdovosti a věrnosti sám sobě. Protože jenom my víme, co nás činí šťastnými a jenom my se o to dokážeme postarat.  Každý z nás je originál a má jiné potřeby. Každý má jinou představu naplněného života a nic není divné, podezřelé ani nemožné. A to se týká všech oblastí našeho života. Ať jde o stravu, pohyb, pracovní i volnočasové aktivity. Žádný jednotný návod neexistuje. Jen společný jmenovatel, a to je právě ten naplněný život. Jen ten je zárukou spokojenosti. Být  spokojení s tím, kým jsme a co děláme. A jestli to tak momentálně nemáme, tak šup šup do práce :-) Existuje termín samostatný specialista a tím je každý z nás a pro sebe. Když si toto připustíme, možná nás to uklidní, vnitřně osvobodí a dodá odvahu. A to je asi ta moudrá rada nakonec: Mějme odvahu žít si podle svého :-)

Kdyby Marion nebyla němá

     Kdyby Marion nebyla němá, chtěla by mluvit o lásce. O té, která tolik rozpaluje a bezohlednost je jí vlastní. Je  sladká a hořká zároveň, zakázaná a složitá. Láska, která když vykvete, tak umí zářit štěstím a vonět  na sto mil. Však dokáže i ublížit a ničit.      

     Kdyby Marion mohla mluvit, křičela by do světa nepěkná slova. Když zrovna neví kudy kam a s kým... když jí touha bere dech a srdce se v rytmu nějak ztrácí.     

     Kdyby Marion promluvila, jistě by se vychloubala vším tím, co krásného  pociťuje a o čem dost často a pokradmu sní. Prozradila by svá nejhlubší tajemství a mohla být sobě konečně věrná.

     Pak všichni by se divili, kdo je vlastně ta Marion...? Možná, by ji ani nepoznali, jak moc by je překvapila.

     Dosud však nechce prozradit, kdo se v ní skrývá  a proto stále mlčí. Jen toto mlčení neznamená souhlas a tajemství jí přenáramně sluší.

Těžký domácí úkol

     "Mami, napiš o škole!" projevili přání ti moji kluci. Nooo tak to je teda docela těžká domácí úloha, pomyslela jsem si. A několik dnů jsem čekala, jestli toto téma, které je pomalu stejně horké jako politika, ve mně uzraje. Pak jsem se sama sebe zeptala, proč se mi zdá těžké psát o škole? Nejspíš  proto,  že vlastně  nevím, z jaké pozice to chci rozebírat. Jestli ze strany rodiče, když jsem rodič, nebo z pozice žáka, když jsem byla kdysi dávno žákem a k tomu všemu  se ve mě ozývá také krátká zkušenost z práce školní vychovatelky. Učení a škola je obecně složité téma asi právě proto, že se  tam dnes a denně setkávají tři strany, tři názory, tři potřeby, které by se v ideálním případě měly shodovat. Ale ideální svět neexistuje a tak je to spíš menší či větší snaha najít společnou cestu. Navíc hlavní roli hrají děti a o to je to všechno daleko citlivější.

     Jistě většinu z nás napadne, tak co, přece společným cílem je spokojené, vzdělané a vychované dítě! Uvnitř však cítíme, jak je to náročné. Být průvodcem dítěti v počátcích jeho života, nazývat to výchovou a doufat, že to nakonec celé nezmastíme... 😏 Samozřejmě jsou mezi námi všemožní odborníci, speciální pedagogové, koučové a rodinní terapeuti, kteří nabízejí svoji pomoc. Jejich metody se mnohdy velmi liší a názory rozcházejí. Každopádně bude lepší vybrat si na  pomoc člověka se zkušenostmi z praxe a se zdravým selským rozumem. A zároveň takového, jehož přístup nám není tak úplně  proti srsti. Teprve potom se s ochotou  necháme nasměrovat. Je úlevné si říct, že na nic nemusíme být sami a já jsem se většinou, díkybohu, setkala  s učiteli, kteří měli zájem komunikovat a hledat společné řešení.  A každé takové společné řešení je totiž malé vítězství, které nás všechny vzájemně  obohatí, pokud je to vítězství bez boje. 

     Možná jsem si původně myslela, že budu psát o alternativních školách a způsobech výuky, ale nakonec se mi to nezdá tak úplně podstatné.  Vždyť všechno je v první řadě o lidech. Vždy a všude se potkáváme s těmi, kteří nám vyhovují méně či více  a zjišťujeme to už jako žáci jedné společné třídy. Už tam se učíme komunikovat, vyjít spolu a učit se řešit problémy. A to je ta jediná jistota, kterou máme.  Vždycky bude co řešit. Protože bude-li jednoho dne vyřešeno, my už tu nebudeme. Tak se doporučuju nedivit, že je tu pořád něco 😉 

     Já si ráda poslechnu povídání dětského psychologa Marka Hermana. Je to odborník, který mluví s láskou, srozumitelně a jednoduše a  je pohlazením pro duši každé maminky, ale i táty nebo kantora. Mluví z praxe a mluví tichým klidným hlasem a i toho je potřeba si všímat. Protože pravda nikdy nemusí křičet. Lež je ta, co se musí silou obhajovat, ale dobro a pravda bývají potichu. 

     Kluci, asi jste si článek o škole představovali úplně jinak. Možná jste čekali nějaké veselé příhody ze školních lavic. Tak příště se pokusím, aby to byla větší sranda  a menší rozumování. V jednom mi ale určitě dáte za pravdu, a to je skutečnost, že i vy sami máte rádi učitele, kteří mají ve třídě pořádek a přitom na vás nemusí  křičet. Tomu se říká přirozená autorita a ta je ve školách opravdovým pokladem. 

Přípravy na Vánoce

     Znáte pořekadlo "Řekni mi co čteš a já ti povím, jaký jsi"? Tak dnes to na chvilku pozměním: "Řekni mi, jak se chystáš na Vánoce a já ti povím, jaký jsi."     

     Ráda pozoruju lidi, zajímá mě jak uvažují, co dělají a proč to asi dělají. A teď si všímám, jak se připravují na Vánoce a co pro ně Vánoční svátky znamenají. Proč je pro někoho důležité to a pro jiného tamto.

     Samozřejmě jsou i tací, kteří by tuto dobu nejradši přeskočili a mají k tomu jistě svoje závažné důvody. Ale to by bylo na jiný článek, který by byl asi hodně smutný.

     Spoustu let jsem hledala způsob, jak si užít klidné svátky a přitom mít  perfektně připravenou výzdobu, dárky, potravu, sebe... nadlidský výkon! Jisté je, že čím náročnější představa, tím složitější příprava. A tam, kde není nadbytečné očekávání, nebývá ani zklamání. Proto raději volním ve svých představách i požadavcích a  snažím se, aby  to chystání bylo víc o zábavě než o povinnostech. Abychom se vůbec stihli těšit.

     Někoho baví nákupy a rád  a  s velkou odvahou se nacpe do už přecpané Vaňkovky či Šantovky, jiného zase živí plány, jak se sejde blízká rodina u jednoho stolu s milionem nejrůznějších  dobrot rozmanitých chutí. A pro křesťany jsou Vánoce symbolem znovuzrození a naděje pro věčný život. Jedno mají všichni  společné a to je to  těšení se a v případě dětí je to TĚŠENÍ :-) Každý to máme jinak a když se někteří radují z kopy dárků, jiným stačí ke štěstí, že je čeká pár dnů volna. Všechno je možné, všechno je v pohodě. I obchodníci se těší a jejich splašené reklamy nám to předvádějí už od října. I na to jsme si zvykli. Jenom se mi nepozdává, jak se to v poslední době všechno míchá dohromady. Už v listopadu se mnohde  rozsvěcuje vánoční strom současně s Ježíškem v jesličkách a přizve se k nim  i čert s Mikulášem (nebo Santou?) . Tradice, netradice, ať to pěkně sviští a odsýpá. Ano, času je málo tak se to spojí a že v tom mají děti zmatek, to už nemusí nikoho zajímat. A na takový galimatyáš já si asi zvyknout nechci. 

     Proto až budu zapalovat na adventním věnci první svíčku "Naději", budu si přát,  aby ty příští vánoční přípravy byly nejenom klidnější, ale hlavně méně popletené. Protože méně bývá více. A to platí i před Vánoci.

Chlubím, chlubíš, chlubíme se....

     Ano, ano, všichni se na Fb chlubíme. Chlubíme se rádi, chlubíme se často a celkem pravidelně. Proč vlastně?  Kde se v lidech bere taková potřeba na sebe upozorňovat?  Je to vůbec zdravé a komu to prospívá? 

     Z posledních průzkumů a komentářů všech možných psychologů a odborníků vyplývá, že  to svědčí o našem nedostatečném sebevědomí, neumíme žít  přítomností, Facebook nám nahrazuje skutečné přátele a na sociálních sítích jsou mnozí opravdu závislí. A já s nimi do určité míry souhlasím, protože  chápu, že virtuální svět nelze brát jako skutečný a internet není modla.  Ale co se obecně techniky týká, je vždycky dobrý sluha, ovšem špatný pán. 

     Jestliže nás opravdu baví a naplňuje to, co ve skutečnosti každý den prožíváme, proč bychom se tím nepochlubili? Za pravdu netřeba se stydět. Samozřejmě by mě ještě před pár lety nenapadlo, jak rádi budeme vytrubovat do světa i tak banální činnosti jako je uvaření oběda, vymalování obýváku nebo procházka se psem. No je to malinko absurdní, ale dnes jsem si uvědomila, že to má také svoje pozitiva. My se totiž nechlubíme pouze druhým, ale hlavně sami sobě. Sami sobě si předvádíme, jak jsme na tom. Chválíme se, jak jsme šikovní, jak jsme to všechno zvládli a jak jsme si to užili. Zkrátka takové zhodnocení dne, který pro nás nebyl a není úplně samozřejmý. A to je hezké a pokorné zároveň.       

      Proto je  vlastně trochu jedno, kolik laiků dostaneme. Důležitý je ten vnitřní "od nás pro nás" a pokud se náš příspěvek zalíbil ještě někomu dalšímu, je to pochvala navíc. Potřeba sdílet je člověku přirozená právě tak, jako jeho svobodná vůle, a proto je jenom na nás, co si prohlížíme a co komentujeme.  Přiznám se, že jsem fanynka příspěvků pozitivních, veselých a moudrých a takových není nikdy dost. Protože čím se budeme většinu času obklopovat, to si kolem sebe budeme vytvářet. A tomu ze srdce ráda věřím :-)

Podzimní radovánky

Přepadla mě podzimní viróza (rýmečka a kašlíček), ale jsem velmi netrpělivý pacient :-( Takže zkouším všechno od bylinných čajů a kapek a olejíčků přes spánek až po terapii psaní. Já totiž vždycky píšu hlavně pro sebe. Je to úlevné pro moji duši. A bude-li dušička v peří, tak se jí tělo přizpůsobí. Vždycky :-)

    A to je možná zásada No.1 - udělejte cokoliv, abyste se vnitřně zklidnili. Někdo sleduje telenovely, někdo zase svoje oblíbené youtubery, někdo čte knížku, zkrátka zvolte takový druh odpočinku, jaký je vám blízký. I spánek je výborná věc, ovšem pokud není teplota, tak tělo netouží spát 24 hodin denně.

    Podzim chodívá ruku v ruce s jinovou energií, jenomže letos se za ruku bůhvíproč nedrží a je to poznat (předevčírem jsem u domu objevila voňavé fialky). I proto se náš organizmus dostává do nerovnováhy a nemoc je na světě. To je takový můj postřeh, ale možná se mýlím.

    Tak jsem se tedy i já musela zastavit a piju bylinky, které mi letní sluníčko nachystalo. Nepouštím se do žádných velkých akcí a doma jsem to všem oznámila, když jsem si po letech koupila paralen. Ať nikdo nic převratného neočekává! A zdá se, že jim to ani tolik nevadí. Matka aspoň neběhá po baráku jak splašená, nekontroluje, nenapomíná, na nikoho se nezlobí. A největší radost má kočka. Konečně vydrží její panička sedět na jednom místě déle než 45 minut! Vidíte, má to i svoje pozitiva. Práci za mě sice nikdo neudělá, ale ta snad počká, alespoň doufám. A jestli chcete nebo musíte opravdu něco udělat, tak prosím po ma lu. Já půjdu volným krokem na kou pit a dám si k tomu do sluchátek nějakou relaxační hudbu. Takže vlastně klidná dopolední procházka, i ta může být léčivá. :-)