Jóga se necvičí, jóga se prožívá

     Celkem dlouhou dobu cvičím a vedu lekce pilates. Mám toto cvičení mooooc ráda a určitě  mu zůstanu navždy věrná. Je opravdu vhodné, výživné a důležité pro všechny. Je to  ladnost i pevnost, síla i protažení.  Většina z nás určitě ví, že pilates vychází z jógy a má s ní tedy hodně společného. A toto byl ten důvod, proč jsem se o jógu vždycky tak trošku zajímala. Ale pokaždé, když jsem se o ni začala pokoušet a rozumem pochopit jak to vlastně je, vždycky jsem byla nakonec docela zklamaná. Většina pozic byla krajně nepohodlných, připadala jsem si, že se víc trápím, než zdravě cvičím. A pokaždé jsem to v sobě uzavřela, že to  asi není nic pro mě. Ale zase po čase mě to začalo znovu lákat a tak se to opakovalo několik let.

    Dneska vím, že je to také a hlavně o lektorovi, který nás svojí hodinou provází. Je potřeba, aby nám byl blízký a jeho vedení s námi tak  nějak přirozeně souznělo. Pokud tomu tak není, můžeme si hodinu sice odcvičit, ale ne prožít. A jóga se musí prožít! Jsem šťastná, že jsem si  před více jak rokem našla  svoji Učitelku Juditu B. a začala konečně vnímat svoje tělo ne jenom v rovině fyzické, ale i energetické. Není snadné to popsat, ale jakmile józe dovolíte, aby s vaším tělem spolupracovala, je to úplně jiné, než když se snažíte a snažíte a snažíte... dostat do pozic, které jsou tělu vlastně docela nepříjemné. Já ani přesně nevím, jak to v tom těle v té chvíli funguje a proč tomu tak je. Já jenom den za dnem zjišťuju, že mě to celé hezky a nenápadně proměňuje. A to mi stačí, nepotřebuju o tom rozumovat. Kdo bude chtít, najde si literaturu a může studovat. Ale to je jenom teorie, která se bez praxe lehce zapomene. Ovšem pocity, které se dostaví, když jógu žijeme, jsou nezapomenutelné. Jóga mění pohled na svět a především na sebe sama. Naučí nás vidět nejen očima a rozumem, ale i srdcem. Vím, že je to zatím jenom zlomek toho, co mi dosud ukázala a i za to děkuju. A trochu se stydím, že pořád neumím ty svoje splašené myšlenky ukáznit a že nejóguju každý den 😟

     Co je tedy potřeba si hned na začátku praxe uvědomit?  Já myslím, že hlavně to, že nelze být v pozici a cítit se hnusně a naštvaně, protože mi to třeba nejde. Nelze praktikovat jógu s myšlenkou "už aby to skončilo..." A to z jednoho prostého důvodu: To, jak cvičíme a jak se v tom cítíme je totiž odrazem  našich skutečných životů. Jestli chci žít šťastně a být půvabná, musím se tak nejdřív cítit. Nežijeme tak, že někdy příště bude líp, nebo dokonce, že líp už bylo!? Líp je totiž právě teď 😉 Jen je potřeba se podle toho nastavit, nejdříve vnitřně a potom i to tělo. 

     Často se mě moje cvičenky ptají, jaký je tedy rozdíl mezi pilates a jógou z hlediska fyzické náročnosti? Mám k tomu takový svůj poznatek. Pilates je sice uvědomělý a kontrolovaný, ovšem je v pohybu  a dá se trochu šidit. Proto se může jevit jako jednodušší. Kdežto jógové ásany, ty už  nikdo neošidí, protože v nich setrvává určitou dobu. A proto je už i jóga pro začátečníky náročnější, zvláště pro netrpělivé povahy, mezi které já také patřím. A toto je poselství, které mi jóga přináší: "Nespěchej, všechno má svůj čas."  

     Přeju vám, pokud se rozhodnete podlehnout józe, ať i vy najdete to svoje poselství, které je vždycky k vašemu užitku, okolní spokojenosti a dobrému živobytí 😊

Žena je láska, a proto mosty nepálí

     Ano, žena je láska... a když to někdo nechce vidět, je to jeho škoda. Tak jednoduché to je... (?)

     Obecně nám ženám dlouho trvá, než si  uvědomíme, že tu nejsme jenom pro druhé. Jsme vlastně už od dětství naprogramované mít rodinu, být vzorné manželky a maminky a většina z nás po tom  také odjakživa ze srdce toužila a  stále touží.  Jisté je, že žena-matka dokáže pro  pro klid v rodině zvládnout téměř cokoliv. Nepřeje si vlastně nic jiného, než aby byli všichni spokojení. Spokojení s ní a vedle ní. Ovšem toto je přání velice ošemetné! Co když se stane, že někdo v naší  rodině spokojeností neoplývá? Můžeme mít potom pocit, že si nás vlastně  neváží, bere všechno tak nějak samozřejmě nebo dokonce s kritickou výtkou? Vždyť pak ta naše, klidně i mnohaletá snaha o perfektní zázemí, byla zbytečná!? A tak hledáme, kde jsme udělaly chybu? Jednodušší by bylo ukázat prstem na někoho jiného, ovšem ani to nám klidný spánek a relax nepřinese. Jsme z toho utahané a   místo na meditaci jsme zralé spíše na medikaci :-)

Nad každým mrakem je modré nebe.

     Vidím, že se usmívám, to znamená, že nic moc závažného neřeším, jenom mě občas doma naštvou :-) Já vím, že to tak máme někdy všechny, ale to neznamená, že nás to trápí míň. Navíc každá z nás má život trochu jiný a proto žádný jednotný návod, jak to vyřešit, neexistuje.  Jediné, co se mi osvědčilo, je, že se zastavím, abych si stihla všimnout, že všem okolo nejspíš  jenom dávám a nic si zpátky neberu a tak prostě a jednoduše uberu. A začnu dávat především sobě. Mám ráda své blízké ale sama sobě jsem si přece jenom nejbližší. A taky je dobré najít odvahu to tomu svému "spolubydlícímu" či "spolubydlícím" v klidu sdělit.. Jak to mám a jak se cítím.  Zvláště muži jsou hlavy dubové a těžko si něco vydedukují sami!

     Milé ženy, pojďme se bez výčitek rozmazlovat, přistupujme s láskou samy k sobě a jestliže na nás okolí občas zapomíná,  nemějme jim to za zlé, nepanikařme a mosty raději nezapalujme. Mohly bychom ublížit zase a především samy sobě. Zbrklost a unáhlenost nebývá ta správná cesta a žena-pošuk nemůže být přece  láskou. Chci věřit, že ta občasná zklamání jsou  jenom taková připomenutí shora, abychom samy na sebe nezapomínaly. Nezapomínaly, že jsme skvělé a nikým nahraditelné. Protože právě ta  naše laskavá péče dělá rodinu rodinou. 

     Tak se mi zase ulevilo a pokud i některé z vás, budu ulevena o to více. A příště chci napsat  něco o józe, docela s tím výše napsaným souvisí. Jako ostatně všechno se vším. A navíc je jóga velice velice trendy :-)

PS: Díx moc, pokud jste dočetly(i) až sem a ráda uvítám také vaše komentáře, názory, nápady a hlavně rady do života :-)

Štěstí

     Opět nový rok, tentokrát 2019.... že bychom byli zase o rok moudřejší? Šťastnější? Souvisí to spolu? Těžká otázka. Ovšem co spolu souvisí, a to stoprocentně, je štěstí a zdraví. Nemocný člověk nebývá šťastný a ten, kdo je doopravdy šťastný, nemůže nikdy onemocnět. A to je veliká pravda.

     Jak tedy být šťastný? Jde to jedinou cestou. Cestou opravdovosti a věrnosti sám sobě. Protože jenom my víme, co nás činí šťastnými a jenom my se o to dokážeme postarat.  Každý z nás je originál a má jiné potřeby. Každý má jinou představu naplněného života a nic není divné, podezřelé ani nemožné. A to se týká všech oblastí našeho života. Ať jde o stravu, pohyb, pracovní i volnočasové aktivity. Žádný jednotný návod neexistuje. Jen společný jmenovatel, a to je právě ten naplněný život. Jen ten je zárukou spokojenosti. Být  spokojení s tím, kým jsme a co děláme. A jestli to tak momentálně nemáme, tak šup šup do práce :-) Existuje termín samostatný specialista a tím je každý z nás a pro sebe. Když si toto připustíme, možná nás to uklidní, vnitřně osvobodí a dodá odvahu. A to je asi ta moudrá rada nakonec: Mějme odvahu žít si podle svého :-)

Kdyby Marion nebyla němá

     Kdyby Marion nebyla němá, chtěla by mluvit o lásce. O té, která tolik rozpaluje a bezohlednost je jí vlastní. Je  sladká a hořká zároveň, zakázaná a složitá. Láska, která když vykvete, tak umí zářit štěstím a vonět  na sto mil. Však dokáže i ublížit a ničit.      

     Kdyby Marion mohla mluvit, křičela by do světa nepěkná slova. Když zrovna neví kudy kam a s kým... když jí touha bere dech a srdce se v rytmu nějak ztrácí.     

     Kdyby Marion promluvila, jistě by se vychloubala vším tím, co krásného  pociťuje a o čem dost často a pokradmu sní. Prozradila by svá nejhlubší tajemství a mohla být sobě konečně věrná.

     Pak všichni by se divili, kdo je vlastně ta Marion...? Možná, by ji ani nepoznali, jak moc by je překvapila.

     Dosud však nechce prozradit, kdo se v ní skrývá  a proto stále mlčí. Jen toto mlčení neznamená souhlas a tajemství jí přenáramně sluší.

Těžký domácí úkol

     "Mami, napiš o škole!" projevili přání ti moji kluci. Nooo tak to je teda docela těžká domácí úloha, pomyslela jsem si. A několik dnů jsem čekala, jestli toto téma, které je pomalu stejně horké jako politika, ve mně uzraje. Pak jsem se sama sebe zeptala, proč se mi zdá těžké psát o škole? Nejspíš  proto,  že vlastně  nevím, z jaké pozice to chci rozebírat. Jestli ze strany rodiče, když jsem rodič, nebo z pozice žáka, když jsem byla kdysi dávno žákem a k tomu všemu  se ve mě ozývá také krátká zkušenost z práce školní vychovatelky. Učení a škola je obecně složité téma asi právě proto, že se  tam dnes a denně setkávají tři strany, tři názory, tři potřeby, které by se v ideálním případě měly shodovat. Ale ideální svět neexistuje a tak je to spíš menší či větší snaha najít společnou cestu. Navíc hlavní roli hrají děti a o to je to všechno daleko citlivější.

     Jistě většinu z nás napadne, tak co, přece společným cílem je spokojené, vzdělané a vychované dítě! Uvnitř však cítíme, jak je to náročné. Být průvodcem dítěti v počátcích jeho života, nazývat to výchovou a doufat, že to nakonec celé nezmastíme... 😏 Samozřejmě jsou mezi námi všemožní odborníci, speciální pedagogové, koučové a rodinní terapeuti, kteří nabízejí svoji pomoc. Jejich metody se mnohdy velmi liší a názory rozcházejí. Každopádně bude lepší vybrat si na  pomoc člověka se zkušenostmi z praxe a se zdravým selským rozumem. A zároveň takového, jehož přístup nám není tak úplně  proti srsti. Teprve potom se s ochotou  necháme nasměrovat. Je úlevné si říct, že na nic nemusíme být sami a já jsem se většinou, díkybohu, setkala  s učiteli, kteří měli zájem komunikovat a hledat společné řešení.  A každé takové společné řešení je totiž malé vítězství, které nás všechny vzájemně  obohatí, pokud je to vítězství bez boje. 

     Možná jsem si původně myslela, že budu psát o alternativních školách a způsobech výuky, ale nakonec se mi to nezdá tak úplně podstatné.  Vždyť všechno je v první řadě o lidech. Vždy a všude se potkáváme s těmi, kteří nám vyhovují méně či více  a zjišťujeme to už jako žáci jedné společné třídy. Už tam se učíme komunikovat, vyjít spolu a učit se řešit problémy. A to je ta jediná jistota, kterou máme.  Vždycky bude co řešit. Protože bude-li jednoho dne vyřešeno, my už tu nebudeme. Tak se doporučuju nedivit, že je tu pořád něco 😉 

     Já si ráda poslechnu povídání dětského psychologa Marka Hermana. Je to odborník, který mluví s láskou, srozumitelně a jednoduše a  je pohlazením pro duši každé maminky, ale i táty nebo kantora. Mluví z praxe a mluví tichým klidným hlasem a i toho je potřeba si všímat. Protože pravda nikdy nemusí křičet. Lež je ta, co se musí silou obhajovat, ale dobro a pravda bývají potichu. 

     Kluci, asi jste si článek o škole představovali úplně jinak. Možná jste čekali nějaké veselé příhody ze školních lavic. Tak příště se pokusím, aby to byla větší sranda  a menší rozumování. V jednom mi ale určitě dáte za pravdu, a to je skutečnost, že i vy sami máte rádi učitele, kteří mají ve třídě pořádek a přitom na vás nemusí  křičet. Tomu se říká přirozená autorita a ta je ve školách opravdovým pokladem. 

Přípravy na Vánoce

     Znáte pořekadlo "Řekni mi co čteš a já ti povím, jaký jsi"? Tak dnes to na chvilku pozměním: "Řekni mi, jak se chystáš na Vánoce a já ti povím, jaký jsi."     

     Ráda pozoruju lidi, zajímá mě jak uvažují, co dělají a proč to asi dělají. A teď si všímám, jak se připravují na Vánoce a co pro ně Vánoční svátky znamenají. Proč je pro někoho důležité to a pro jiného tamto.

     Samozřejmě jsou i tací, kteří by tuto dobu nejradši přeskočili a mají k tomu jistě svoje závažné důvody. Ale to by bylo na jiný článek, který by byl asi hodně smutný.

     Spoustu let jsem hledala způsob, jak si užít klidné svátky a přitom mít  perfektně připravenou výzdobu, dárky, potravu, sebe... nadlidský výkon! Jisté je, že čím náročnější představa, tím složitější příprava. A tam, kde není nadbytečné očekávání, nebývá ani zklamání. Proto raději volním ve svých představách i požadavcích a  snažím se, aby  to chystání bylo víc o zábavě než o povinnostech. Abychom se vůbec stihli těšit.

     Někoho baví nákupy a rád  a  s velkou odvahou se nacpe do už přecpané Vaňkovky či Šantovky, jiného zase živí plány, jak se sejde blízká rodina u jednoho stolu s milionem nejrůznějších  dobrot rozmanitých chutí. A pro křesťany jsou Vánoce symbolem znovuzrození a naděje pro věčný život. Jedno mají všichni  společné a to je to  těšení se a v případě dětí je to TĚŠENÍ :-) Každý to máme jinak a když se někteří radují z kopy dárků, jiným stačí ke štěstí, že je čeká pár dnů volna. Všechno je možné, všechno je v pohodě. I obchodníci se těší a jejich splašené reklamy nám to předvádějí už od října. I na to jsme si zvykli. Jenom se mi nepozdává, jak se to v poslední době všechno míchá dohromady. Už v listopadu se mnohde  rozsvěcuje vánoční strom současně s Ježíškem v jesličkách a přizve se k nim  i čert s Mikulášem (nebo Santou?) . Tradice, netradice, ať to pěkně sviští a odsýpá. Ano, času je málo tak se to spojí a že v tom mají děti zmatek, to už nemusí nikoho zajímat. A na takový galimatyáš já si asi zvyknout nechci. 

     Proto až budu zapalovat na adventním věnci první svíčku "Naději", budu si přát,  aby ty příští vánoční přípravy byly nejenom klidnější, ale hlavně méně popletené. Protože méně bývá více. A to platí i před Vánoci.

Chlubím, chlubíš, chlubíme se....

     Ano, ano, všichni se na Fb chlubíme. Chlubíme se rádi, chlubíme se často a celkem pravidelně. Proč vlastně?  Kde se v lidech bere taková potřeba na sebe upozorňovat?  Je to vůbec zdravé a komu to prospívá? 

     Z posledních průzkumů a komentářů všech možných psychologů a odborníků vyplývá, že  to svědčí o našem nedostatečném sebevědomí, neumíme žít  přítomností, Facebook nám nahrazuje skutečné přátele a na sociálních sítích jsou mnozí opravdu závislí. A já s nimi do určité míry souhlasím, protože  chápu, že virtuální svět nelze brát jako skutečný a internet není modla.  Ale co se obecně techniky týká, je vždycky dobrý sluha, ovšem špatný pán. 

     Jestliže nás opravdu baví a naplňuje to, co ve skutečnosti každý den prožíváme, proč bychom se tím nepochlubili? Za pravdu netřeba se stydět. Samozřejmě by mě ještě před pár lety nenapadlo, jak rádi budeme vytrubovat do světa i tak banální činnosti jako je uvaření oběda, vymalování obýváku nebo procházka se psem. No je to malinko absurdní, ale dnes jsem si uvědomila, že to má také svoje pozitiva. My se totiž nechlubíme pouze druhým, ale hlavně sami sobě. Sami sobě si předvádíme, jak jsme na tom. Chválíme se, jak jsme šikovní, jak jsme to všechno zvládli a jak jsme si to užili. Zkrátka takové zhodnocení dne, který pro nás nebyl a není úplně samozřejmý. A to je hezké a pokorné zároveň.       

      Proto je  vlastně trochu jedno, kolik laiků dostaneme. Důležitý je ten vnitřní "od nás pro nás" a pokud se náš příspěvek zalíbil ještě někomu dalšímu, je to pochvala navíc. Potřeba sdílet je člověku přirozená právě tak, jako jeho svobodná vůle, a proto je jenom na nás, co si prohlížíme a co komentujeme.  Přiznám se, že jsem fanynka příspěvků pozitivních, veselých a moudrých a takových není nikdy dost. Protože čím se budeme většinu času obklopovat, to si kolem sebe budeme vytvářet. A tomu ze srdce ráda věřím :-)